#02 ICM – post proces, úprava RAW souboru a dokončení ve Photoshopu

Ukážu vám teď, jak z poměrně nevzhledného souboru nabitého informacemi dostanu finální obraz. Nečekejte ode mne výukovou lekci na používání konkrétního editovacího nástroje, či doporučení, které softwary používat. Mojí ambicí je předvést v praxi, jak postupně sleduji a zesiluji to, co jsem měl v úmyslu nafotit už předtím, než jsem zmáčknul spoušť. Pro úplnost nicméně uvádím, že své fotografie nejdříve upravím v Adobe Lightroom a dokončím ve Photoshopu.

Demonstrační snímek jsem nabíral v Českém ráji u jednoho z lesních rybníků, pátral jsem po záběru vodní hladiny a lesa, který jsem potřeboval do projektu Máchovské kontemplace. Chtěl jsem vytvořit pocit temného místa, kam proniká světlo jen sporadicky a vytváří v divákovi předtuchu hrozby. Z daného místa jsem si domů přinesl 150 záběrů. Kameru jsem měl v manuálním módu. Tento konkrétní záběr jsem snímal s clonou f/11, časem 0,5 s, ISO 100, vyvážení bílé nechal na automatu. Celý proces editace odehrávám v barevném prostředí ProPhoto RGB, teprve podle výstupu konvertuji buď na Adobe RGB (1998) pro tisky nebo sRGB pro web.

 

 

 

 

Po natažení souboru raw do Adobe Lightroom provedu úvodní úklid a přípravu před vlastní editací. Mezi tyto kroky patří načtení a korekce objektivu + korekce aberace, nastavení profilu – standardně volím Faithfull.

 

 

 

 

 

Následně provedu vyčištění prachu a poté snímek mírně doostřím a zredukuji šum – jedná se o základní ostření, které za vás jinak dělá kamera, pokud fotíte do jpg, nicméně takto to máte více pod kontrolou. Já většinou dávám Sharpening 40 a Noise reduction 60 (pomůcka – je na vás kolik si zvolíte, ale součet by měl být 100). Finální ostření už provádím ve Photoshopu podle požadované velikosti a charakteru výstupu.

 

 

 

 

 

Po těchto korekcích snímek vypadá takto:

Nyní následují jednotlivé editační kroky v Lightroom. Obecně se snažím snímek příliš neznásilňovat, jednotlivé kroky ať v Lightroom nebo ve Photoshopu by neměly přesáhnout ca 20% z možného. Je potřeba si uvědomit, že se tyto dílčí kroky postupně vrství a v součtu mohou snímek posunout nežádoucím směrem. Je proto vhodné se občas podívat na původní snímek a porovnat rozsah úprav. Určitě neuděláte špatně, když si jednotlivé kroky prohlížíte ve 100% zvětšení.

Začnu základními úpravami tak, jak jsou odshora dolů uvedeny v nabídce Lightroom. První na řadě je vyvážení bílé. Tady používám malý trik – pod Efekty je skryta funkce Dehaze. ICM snímky při pohybu kamery vytvářejí “mlhu”, kterou můžete touto funkcionalitkou rozhrnout (nastavím na 60-80%) a podívat se, co je ve vašem snímku ukryto. Doladím si vyvážení bílé a Dehaze vrátím zpět na 0% (nebo ponechám do max.10%, ale k této funkci se vrátíme ještě při detailní editaci). V tomto kroku se občas vracím k úpravě aberace objektivu v manuálním módu. Neustále pamatuji na to, že vyznění snímku má být temné, volím proto spíše studenější ladění barev.

 

 

 

 

 

 

 

Nyní přikročíme k práci s histogramem. Histogram bývá na začátku úprav ICM fotografií relativně úzký, koncentrovaný do středu. Na rozdíl od klasické fotografie nezačínám světly a stíny ale černou a bílou v kombinaci s jasností – clarity. Vytahuji si postupně nejsvětlejší a nejtmavší místa a připravuji si snímek pro práci s obrysy, clarity stahuji většinou do minusových hodnot. Čas na zvýraznění obrysů teprve přijde. Celou dobu hlídám, aby mi na histogramu zbývala na obou koncích dostatečná rezerva. Nyní histogram roztáhnu funkcí kontrast a celkový jas snímku koriguji přes expozici. Teprve nyní přistoupím ke korekci světel a stínů, abych dosáhl plynulých přechodů. Nakonec ještě doladím barevnost – toto už je velmi osobní, ale protože chci, aby byl snímek temný a spíš selektivně barevný, ponechám tyto úpravy do Photoshopu, zde pouze stáhnu saturaci, která mi vyběhla díky práci s černou a bílou a trochu posílím vibrance. Adobe Lightroom tedy používám jako nástroj ke zkorigování a naladění fotografie před závěrečnými úpravami ve Photoshopu. Nesmím proto jít na hraniční hodnoty, aby mi pro práci ve Photoshopu zbyl prostor.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Snímek po těchto komplexních úpravách vypadá takto:

Posledními úpravami v Lightroom je selektivní posílení některých oblastí snímku. Zde přichází na řadu kompoziční úvaha. Kam budu chtít soustředit divákovu pozornost, jak si mohu pomoci editací? Rozhodl jsem se navést pozornost do pravého kraje, k jakési jeskyni, která může ukrývat tajemnou hrozbu. To zajistím ve třech krocích – utlumím světlo při spodním okraji aby netáhlo divákovu pozornost, zvýrazním duchařinu stromů, která se svažuje k oné “jeskyni” v horní polovině snímku a finálně trochu prokreslím kontury a kontrast vlastní jeskyně vpravo. Měl bych tak ve svém důsledku získat diagonální linii s akcentem na jeskyni.

Nejprve duchařina – selekci provedu přes graduate filter. Znovu přijde ke slovu funkce Dehaze, která dále ubere šedý závoj ve vybrané části. Nyní na rozdíl od komplexních úprav přidám na jasnosti /clarity, abych vytáhl obrysy duchů a pomohu si bílou. Přidám zaostření, které kompenzuji redukcí šumu, abych zamezil zvýraznění jednotlivých pixelů.

 

 

 

 

 

 

Zatemnění spodní části záběru provedu opět přes graduate filtr. Přes expozici, světla a bílou postupně utlumím jas do té míry, aby byl v rovnováze se zatemněním horní poloviny záběru. Zde jsem rovněž znovu snížil Clarity, abych potlačil výraznost světlých ploch. Se zbylým jasem plochy si poradím ve Photoshopu.

 

 

 

 

 

 

Pro selekci jeskyně volím radiální filtr. Stejně jako v horní polovině snímku i tady znovu použiju funkci Dehaze a Clarity, abych získal hloubku. Kontrastu dále pomohu vytažením černé a bílé, zároveň ale musím utlumit saturaci, která díky kontrastu stoupla. Rovněž jsem musel trochu přiteplit vyvážení bílé, protože se začala do histogramu nadmíru prosazovat modrá.

Tím jsou startovací úpravy raw souboru hotové. Cílem úprav v Lightroom bylo vyčistit snímek, posílit kompozici, udržet barevnost v zamýšleném rozsahu a hlavně udržet tyto zásahy v redukované podobě, která umožní finální úpravy ve Photoshopu, další úpravy již budou prováděny  po převedení zdrojového souboru do tiff. Povšimněte si, jaké množství informací v sobě raw soubor ukrývá – nedělám žádnou montáž, žádné dobarvování nebo umělé posuny barevného spektra. Veškeré úpravy probíhají s vyfocenými zdrojovými daty.

 

 

 

Výsledek úprav v Adobe Lightroom je zde:

Úpravy ve Photoshopu dělám zásadně vždy nedestruktivní přes světelné masky. Konstrukce masek není součástí tohoto příspěvku, pro zájemce dodávám, že používám plugin TK Actions – světelné masky Tonyho Kuypera (mimochodem, vřele doporučuji všem zájemcům o krajinářskou fotografii!). Vlastní úpravy provádím ve třech krocích, které vždy sdružuji a přes masky koriguji:

  • úpravy globální – týkají se celého snímku
  • úpravy úsekové – týkají se vybraných oblastí snímku
  • úpravy detailní, finální – týkají se finálních úprav snímku

Globální úpravy ve Photoshopu zahajuji finálním dočištěním snímku – finální korekci šumu provedu v pluginu Noiseware a následně ještě prohlédnu prach.

Na to používám trik, který jsem viděl u profesionálních editorů – vložím vrstvu s křivkou a udělám na ní inverzní průběh. Tím se zvýrazní všechny nepravosti, které ve zdrojovém snímku při zvětšení 100% vyčistím pomocí Spot healing brush. Následně vrstvu s křivkou smažu.

 

 

 

 

 

Poslední globální úpravou, kterou dělám, je selektivní vyvážení barev ve stínech, jasech a středních tónech – každou zvlášť tak, abych mohl s jednotlivými vrstvami manipulovat. Občas i v globálních úpravách použiji křivky, ale to je spíše vyjímka, dávám přednost tomu používat křivky v konkrétních místech a s konkrétním úmyslem.

 

 

 

 

 

 

Obrázek po globálních úpravách nyní vypadá následovně:

 

 

V dalším kroku přistoupíme k úsekovým, oblastním úpravám. Pro úsekové a detailní úpravy jsem si zvykl připravit draft úprav, který si nakreslím na samostatnou vrstvu. Tyto poznámky mi slouží k tomu, abych si úpravy naplánoval ve směru celkové kompozice a vyznění snímku. Na konci úprav tyto pomocné vrstvy smažu.

 

 

 

 

 

Mezi typické úpravy jednotlivých oblastí snímku patří úpravy kontrastu, barevnosti, saturace, zatmavení či zesvětlení. Pro jednotlivé úpravy používám křivky, foto filtry, masky ostření (unsharp mask), které omezuji maskou jednotlivých vrstev. Výhodou vrstev je, že mohu jejich sílu procentuálně snižovat a zvyšovat dle potřeb v průběhu editace. Opět je potřeba nezapomínat na to, že po několikerém použití vrstev se zesílí saturace, proto jako poslední vrstvu v úsekových úpravách zařazuji snížení saturace v průměru o pět bodů.

 

 

 

Obrázek po úsekových úpravách nyní vypadá následovně:

 

Detailní úpravy připravím stejně jako úsekové, tedy popisem na samostatnou vrstvu.

 

 

 

 

 

 

Finální kroky řeší zejména místní doostření detailů, místní barevné úpravy, vytažení drobných kontrastů. Stále také sleduji celkové vyznění snímku, které jsem si naplánoval – tajemnou hrozbu, ukrytou v chladné barevnosti. Jakmile mám místní úpravy dokončené, projdu celé workflow a s pomocí % omezím jednotlivé vrstvy. Teprve když jsem s celkovým výsledkem spokojen, zařadím na konci finální úpravy celého snímku, a to zejména drobné dotažení barevnosti a jasu. Přiznám barevnost v hlavních partiích snímku a naopak stáhnu saturaci a jas ve vinětaci.

 

 

 

 

Tím je celá editace dokončená a snímek archivuji v tomto stavu, stále jako tiff soubor v režimu ProPhoto RGB, 16 bit:

V případě, že snímek následně finalizuji a vím, za jakým účelem, vytvořím nejdříve duplikát snímku bez vrstev, smažu všechny masky, konvertuji jej na cílový profil, provedu ořez a doostřím ve finální velikosti. Zde je příklad dokončení finální prezentace pro web – profil sRGB, 8bit, jpg, 1000 px dlouhá strana.

A to je k editaci snímku ICM vše. Nutně jsem v textu hodně věcí zjednodušil, nicméně shora popsané dává dobrou představu o post procesí kuchyni. Příště si povíme více ke kompozici snímků.

A když budete mít zájem si to všechno vyzkoušet pod dohledem a s diskusí, rád vás uvítám na svých kurzech v krásném prostředí Jizerky v Jizerských horách, kde to mám moc rád a kde jsou pro ICM focení skvělé podmínky.

 

Vláďa Kysela

26.8.2017, Luhačovice

#01 ICM – metodika snímání záběru při úmyslném pohybu kamerou

Než se pustím do vysvětlování metodiky ICM, dovolte mi malou odbočku.

Setkávám se s tím, že mnoho fotografů při diskusi o své práci říká, že netráví na počítači mnoho času: “… dám tomu maximálně 3-5 minut, radši fotím…”, jako by to bylo něco ponižujícího. S tím lze jistě polemizovat. Každý fotograf rád fotí, o tom žádná. Každý fotograf se ale také rád pochlubí výsledkem své práce. Práce fotografa začíná focením a končí prezentací – známým, příbuzným, na webu, tiskem, na televizní obrazovce, na výstavě. Dřív to bylo jednoduché, na konci byl pouze tisk fotografie, případně diák a řešila se forma paspartizace nebo se fotka přilepila do alba. Nyní je variant k dispozici více. Aby byla kvalita práce konsistentní, musí dnes fotograf řešit více úloh, například kalibraci kamery, kalibraci monitoru, kalibraci tisku či přípravu na tisk. Musíme rozumět více věcem. Černá komora analogové doby byla obdobou dnešní práce ve Photoshopu v době digitální. John Paul Caponigro vzpomíná, jak jeho otec vyvolával fotografie s Ansel Adamsem v černé komoře, jaký to byl čarodějný tanec nad zónami, s přistiňováním a natahováním času na zvětšováku. Proč bych tedy neměl trávit kvalitní čas ve Photoshopu, abych dostal ze svých záběrů maximum?

Jaký je rozdíl mezi analogovou a digitální dobou? Zjednodušeně řečeno v množství záběrů. Poměr cena-výkon se změnil na poměr čas-výkon. Dnes prostě můžete nasekat mraky záběrů a neřešíte cenu negativu. Je to lepší nebo horší? To je určitě na jinou úvahu, nicméně to zmiňuji proto, že ICM je založeno na spooooustě záběrů. Připravte se na to, že si z jednoho odpoledne přinesete stovky záběrů a využitelné budou třeba dva tři. Ale o to tu jde – principem ICM je experiment, chuť vyzkoušet nové věci! A nemusíte při tom dvakrát počítat peníze. Čeká vás jiná výzva – jak tu masu materiálu efektivně zpracovat. A k tomu prostě dobré základy práce s počítačem potřebujete.

Abyste svůj čas vynaložili efektivně, je nicméně možné i při metodě ICM volit pohyb kamery s rozmyslem a účelně a tím se přiblížit kýženému vstupnímu materiálu pro další zpracování s větší pravděpodobností. Řekněme si také hned na úvod, že při ICM focení platí úplně stejné zásady jako při klasické fotografii. Záleží na světle, záleží na kompozici. Zcela jistě budete mít větší úspěch se záběry focenými ráno a večer. Rovněž kompoziční pravidla neopijete rohlíkem. Logicky záleží i na správné volbě clony a času závěrky. Při ICM se dostáváme do delších časů, často si pomáháme šedými filtry, překvapivě však nejde o dramaticky dlouhé časy. Já osobně se pohybuji v rozmezí od 0,4s do 2-3s a nejlepší výsledky mám v rozmezí 0,5-1,0 s. Co se týče ostření, to je jiná písnička. Mohlo by se zdát, že je to jedno, když je na konci stejně “jen” rozmazaná fotka, ale není tomu tak. Musím si zvolit, zda chci rozmazanou fotku nebo zda ze záběru budu v postprocesu tahat hrany a kontury. V prvním případě na tom skutečně moc nezáleží, stačí klidně f/8-f/9, ve druhém případě však není vyjímkou i f/22. Snad ani nemusím připomínat, že fotíme v rawu, který následně upravujeme.

ICM – Intentional Camera Movement. Jak již ze samotného názvu vyplývá, jedná se o vědomý (nikoliv nahodilý!) pohyb kamery při otevřené závěrce. Pojďme si tedy k té vlastní gymnastice s kamerou něco říci. Mimochodem, když už jsme u gymnastiky s aparátem, je známo, že Henri Cartier-Bresson při své street fotografii mezi lidmi jakoby tančil – natolik se snažil splynout s dynamikou davu, naladit se a vklouznou do probíhajícího děje, že to mohlo nezaujatému pozorovateli jako tanec připadat. A něco z toho platí i pro ICM.

1) Statický pohyb – zachycuji pohyb, který se odehrává přede mnou.

Kamera stojí, například na stativu, objekt se pohybuje – typické je snímání vodního proudu, pohyb trávy, pohyb větví stromů. Při této úloze řešíme zejména to, aby na konci místo vodního proudu nebyla na fotografii bílá mlha, aby si tráva či stromy uchovaly zřetelné kontury, podporující pocit dynamiky. Zde se nejedná přímo o ICM metodu, takto fotíme vodu od nepaměti, ale pro úplnost ji zařazuji, protože výsledek má na diváka podobný efekt, navíc lze takovýto snímek s úspěchem kombinovat s dalšími expozicemi. Časy expozice se typicky pohybují v rozmezí 0,4-1,5 s. V poslední době se používá i pro street fotografii, kdy fotograf rozmazává pohyb chodců.

 

 

 

 

2) Virtuální pohyb – pohyb vytvářím já, snímaný objekt se ve skutečnosti (příliš) nepohybuje.

Toto je klasika ICM – pohyb kamerou, který může mít následující charakteristiky:

Třas /rozostření 

Používám v případě, pokud mi jde o vytvoření ploch, grafiku a nemám ambici na získání detailu. Cílem je mnohdy pouze dobré pozadí pro kombinované snímky. Není potřeba se snažit o nějaké dramatické pohyby, čímž se vyhnu rušivé kresbě přeexponovaných světlých míst. Fotografie připomínají například malby Marka Rothka. Časy expozice se budou nacházet v rozpětí 1-3 s.

 

 

 

 

Horizontální a vertikální švenk

Směr pohybu volíme podle převládajících linií, které fotíme. Stromy vertikálně, horizont horizontálně. Podstatná je plynulost a rychlost pohybu, časy jsou mnohem kratší, do 0,4 s. Pokud máte k dispozici stativ, švenkujte ze stativu, budete překvapeni čistotou linií.

 

 

 

 

 

Zoom 

Můžete zkusit obojí, přiblížení i oddálení, i zde jde zejména o plynulost pohybu a rychlost do 0,5 s

 

 

 

 

 

 

Rotace kamery 

Zajímavá alternativa, kdy nad foceným objektem otáčím kameru v ose objektivu, expoziční čas do 0,5 s

 

 

 

 

 

 

Kombinace pohybů 

Nejčastější varianta. Kombinuji různé pohyby podle cílové kompozice. Velmi často se dá kombinovat mírný zoom s rotací kamery, rotace kamery s vertikálním či horizontálním švenkem, zoom s vertikálním či horizontálním švenkem. Protože skládáte více pohybů, je vhodné začít s delšími časy, většinou kolem 1-2 s, takže je třeba pomoci si šedými filtry, jakmile však získáte potřebný grif, vrátíte se opět do standardu kolem 1s. Používám ND4 a ND6.

 

 

 

 

3) Dynamický pohyb – kamera i objekt se pohybují.

Podobně jako u statického pohybu (snímání vody ze stativu) se zde nachází jedna z metod, která se používá již dlouho – panning

Panning 

Sledování a fixace vybraného objektu v pohybu, typická disciplína sportovní fotografie. Expoziční časy jsou různé, typicky od 1/40 až po 1/4. Při ICM však sledujete pohyb nejen sportovní. Může jít o proud vody Safírového potoka na Jizerce, o přílivové vlny moře, o údery kladiva na Helfštýně při workshopu kovářů, atd… Zde jsou expoziční časy opět 0,5-1,0 s.

 

 

 

 

 

 

Plynulý  vs  přerušovaný pohyb (mezilehlá fixace).

Toto je vyšší dívčí ICM, to je ta pravá gymnastika a čarování. Časy se mohou pohybovat kolem 2s. Započatý pohyb přerušujete a znovu pokračujete. Fixujete konkrétní tvary, které následně roztočíte, zoomujete, švenkujete nebo naopak. Právě v této poslední disciplíně je to hodně podvědomý proces, ze kterého si přinesete stovky záběrů a následně stovky záběrů vymažete. Varuji dopředu – nemažte ve fotoparátu, ale až doma u počítače!! Nikdy nevíte, co objevíte.

Tato poslední metoda mě fascinuje nejvíc. Přestože úspěšnost je velmi nízká, je cenná tím, že vychází z přirozené snahy splynout se scénou a vyhmátnout to podstatné, tu ukrytou dynamiku. Tady se přiblížíme onomu tanci Cartier-Bressona. A zde si také následně nejvíce musíme pomoci post procesem. K tomu však až příště, spolu s jednoduchým popisem kompozičních pravidel. Výše uvedený přehled je logicky zjednodušen, v reálu je to mnohem pestřejší – a zajímavější 🙂

 

 

A když budete mít zájem si to všechno vyzkoušet pod dohledem a s diskusí, rád vás uvítám na svých kurzech v krásném prostředí Jizerky v Jizerských horách, kde to mám moc rád a kde jsou pro ICM focení skvělé podmínky.

 

Vláďa Kysela

23.8.2017, Luhačovice