Rozhovor v rámci Foto Škoda Festu 2017

Zkoumám, jestli lze se světlem pracovat stejně jako impresionisté

Zkoumám, jestli lze se světlem pracovat stejně jako impresionisté

Když jsem sháněl Vladimíra Kyselu na schůzku kvůli interview, napsal mi, jestli se nechci zúčastnit čtrnáctidenního pochodu po Krkonoších. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli si nepíšu s někým jiným. Přečetl jsem si o něm, že je zaměstnáním manažer ve strojírenském průmyslu a pozvánka na trek bylo asi to poslední, co bych jako odpověď čekal. Stejně tak nekonformnost jeho tvorby dává tušit, že se bude jednat o mnohovrstevnatou osobnost, kterou nelze odbýt jednoduchým označením. Tak doufám, že se mi v následujícím textu podařilo pár těch vrstev poodkrýt.

Vladimír Kysela – manažer, fotograf a jedna z hvězd FotoŠkoda Festu

  • Moc mě mrzí, že jsem s vámi nemohl na procházku po Krkonoších, jaké to bylo?

Bylo to úžasné, pro mě to byla spíš odměna. Poté, co jsem skončil jednu práci jsem si chtěl odpočinout, než začnu něco dalšího. V Krkonoších jsem byl vícekrát, ale takhle v kuse jsem je nikdy neprošel. Sice s jednou přestávkou, ale přešel jsem je celé.

  • Tím jste mě hned zprvu překvapil. Manažer – fotograf se tak často nevidí, hlavně se mi těžko spojuje manažer – abstraktní fotograf. Neříkám, že si to odporuje, jen těžko hledám spojitost.

Povoláním jsem sice manažer, ale fotografie je mé letité hobby, které mě provází celý život. Mnohokrát jsem nad tím přemýšlel, ale vlastně je to docela jednoduché. Vždy jsem tíhnul k výtvarnému umění, dokonce jsem se několikrát hlásil na Akademii výtvarných umění na malbu. Při jiném studiu jsem pak stejně docházel na kresbu a malbu. Výtvarné umění mě provázelo dlouho a to, že jsem se nakonec pustil do řízení lidí, je zkrátka výsledek mé životní cesty. Nebyl to můj cíl za každou cenu, za srandy říkávám, že jsem se stal manažerem omylem. Tím, že nemůžete dělat dvě věci napůl, fotografie pro mě představovala útěk k výtvarnému umění od běžné práce a oproti malbě to byl útěk, na který jsem nemusel vynakládat tolik času. Za mým focením je ale pořád výtvarná ambice, takže mi standardní fotografie nestačí a snažím se své fotografie pojímat jinak.

  • A to se vám daří, často jsou nazývány impresionistickými. Přiznám se, že mě skoro zaráží, proč někdo popisuje fotografii malířskou technikou. Jsou to do jisté míry obory, které se od sebe dlouhá léta snažily oddělit, nebo se vůči sobě vymezovat. Nehledě k tomu, jak dlouho fotografie nebyla vnímána jako malbě rovná.

Když jsem měl první výstavu souboru Máchovské kontemplace, paní kurátorka Čiháková Noshiro to komentovala tak, že fotografie s malbou se prolíná neustále. Dříve si malíři fotografovali krajinu, aby nemuseli sedět v plenéru a mohli ji namalovat v ateliéru. Cesty fotografie a malby se protnuly mnohokrát a fotografové s malíři se navzájem ovlivňovali. Moje fotografie není napodobováním impresionismu. Impresionismus je zkrátka způsob, jak zachytit svět kolem nás a i mezi impresionisty samotnými najdete naprosto odlišné techniky. Mám k nim neskonalý obdiv a rád na jejich výstavy chodím, ale hlavně mě zajímá, jak pracovali se světlem, jestli lze s fotoaparátem se světlem pracovat stejným způsobem.

  • Měl jste tak to jasnou vizi od začátku? Nebo se u vás takový styl postupně vyvinul?

Myslím, že to tam celou dobu směřovalo. Každý fotograf se pere jednak s kamerou, pak také s editačními nástroji, ať už je to Photoshop nebo Lightroom, a pak také s formou zobrazení, s tím, jak tu fotografii dostat do papírové nebo elektronické prezentace. Na té cestě všichni zdoláváme spoustu nástrah a protivenství, abychom se s tím nějakým způsobem vyrovnali. Než se nám to všechno podaří zvládnout a v uvozovkách to všechno hodit za hlavu, abychom se pak věnovali už jen té tvorbě.

Já mám pořád své dva směry. Na mých stránkách najdete první směr pod Pocket landscape, což je vlastně krajinářská zkratka. Když přijdu do krajiny, nesnažím se vyfotit pohlednici, ale spíše charakter té krajiny, snažím se vypíchnou to podstatné a zachytit třeba i to, jaký pocit z krajiny mám já sám. Tento směr začal před několika roky, kdy jsme s kamarádem vyrazili na Island, do Norska nebo Anglie. Vždy jsme si vybrali nějaké geograficky omezené místo, a to se snažili fotograficky co nejlépe popsat. Tam jsou relativně klasické krajinné záběry, ale třeba také dvojexpozice, spíše s příklonem k fotografice. Druhý směr jsou pak vlastní projekty, které dělám řízeným pohybem kamery. Tam nepopisuji krajinu, ale vytvářím příběh a zvolím si k tomu techniku, která mi pomůže uchopit správně příběh za pomoci té konkrétní krajiny.

  • Ta dynamika, nebo chcete-li příběhovost, je v krajinné fotografii velmi neobvyklou technikou. Jak moc je to u vás dílo postprocesu a jak moc samotného fotografování?

V postpodukci to nedělám, snímky by pak nepůsobily přirozeně. Pravidla fotografie jsou pořád stejná, kompoziční pravidla také. Musíte mít zkrátka dobrou kompozici, světlo, dobře ostřit a mít správnou expozici. Všechna pravidla fungují a platí stejně jako v klasické krajinářské fotografii. Kdybych se snažil jakkoli podvádět, bylo by to určitě vidět. Myslím, že jakmile se pustíte na cestu, kdy není jisté, jak bude fotografie vypadat, o to víc musíte pravidla dodržovat a brát celý proces s větší pokorou.

  • Nepochybně. Také by mě zajímalo, už jen protože si sám myslím, že podobné aktivity jsou pro fotografy velmi důležité, v čem vám pomohlo členství ve fotoklubu? Četl jsem, že jste letitým členem fotoklubu Balvan.

Fotografování je individuální záležitost a člověk je při něm většinou sám. Myslím, že pokud má být záběr dobrý, musím na něj být sám. Na druhou stranu je to tak osamocené hobby, že je snad každý sám proti sobě, pokud se nezačne družit. Pro mě je to povídání s kamarády, kteří mají stejný zájem. V našem klubu mi také prošlo rukama velké množství fotografií a také jsem slyšel, jak je hodnotili kolegové. Určitě to bylo a je odbornostně obohacující. Hlavně ale platí, že záleží jen a jen na lidech. Ne každý chce vytvářet nějakou činnost a v každém klubu by měl být někdo, kdo má představu, kam to celé směřuje. Díky fotoklubu jsem se dostal k tomu, jak vlastně udělat výstavu a spousta lidí mi nějak pomohla. Je to rozhodně dobrý start, pokud se chcete fotografii věnovat vážně.

  • A tam jste se rozhodl vystavovat? Vždy mě zajímá, jak se člověk poprvé dostal k tomu, že by chtěl své fotografie ukázat světu.

Asi bych to neměl říkal, ale jsem relativně ambiciózní člověk, nespokojím se s málem. Chci být skvělý fotograf, chci, aby se to vědělo a lidi mě znali. Vždy jsem věděl, že budu směřovat k soutěžím a výstavám. Vím, že abych byl známý a respektovaný fotograf, musím dělat jednotlivé kroky, ať už na sociálních sítích, výstavách nebo tím, že píši články. Beru to jako sumu činností pro propagaci své vlastní tvorby. Úplně první impuls přišel z fotoklubu. Když jsem přinesl ty svoje rozmazanky, kolegové mi to chválili s tím, že to není úplně běžné a že by to mohlo mít úspěch. Je pravda, že u nás to moc obvyklé není, ale mimo Českou republiku je tento styl fotografie relativně rozšířený a příkladů skvělých fotografů s podobnou technikou najdete hodně. Rozhodně se nechci tvářit jako někdo, kdo objevil nějaký zázrak.

  • Taky se mi zdá, že u nás nevidím moc inovace, proč si myslíte, že to mu tak je?

Myslím si, že je to stejné jako ve všech oborech. Myslím si, že Česká republika je v mnoha směrech hodně konzervativní. Invence bez obav z nějaké pohany je u nás relativně málo. Nejsem nikomu zavázán, a tak si můžu dovolit být v tvorbě inovativní a tím, že na ní nejsem závislý, co se živobytí týče, klidně to tak můžu dělat. Když ale vidím, co dokáží ostatní, je mi jasné, že jsem stále na začátku své cesty.

  • A jaká technika vám na té cestě pomáhá?

Fotím celý život, vystřídal jsem různé značky, až jsem skončil u Canonu. Neprošel jsem žádným standardním fotografickým vzděláním, ale různými kurzy, ať už fyzicky nebo přes internet. Než jsem vůbec zvládl digitální kameru, Photoshop a kompozici, mi trvalo alespoň pět až deset let. Teď fotím na Canon 5D Mark II, v dohledné době budu upgradovat na Mark IV. Mohlo by se zdát, že ty rozmazané věci můžete fotit čímkoli, ale není to úplně pravda. Pořád je potřeba mít dobrý čip, dobrý procesor a ta kamera je to, co dělá ten rozdíl. Mám krátký, střední a dlouhý zoom, všechny s dobrou světelností z profesionální řady. Co se týče vlastní techniky snímání, ta se liší podle projektu, na jednom prolínám dva záběry z jednoho místa, u druhého ale kombinuji záběry z více míst. Říká se, že záběr je v hlavě. Každý fotograf má nakonec v hlavě nějaká schémata, která při focení používá. Když jdu fotit, vždy mám nějaký scénář, na kterém pracuji před samotným projektem. Mám představu, co chci v té které sérii mít zobrazeno a co je pro ni důležité. To je důležité udržet od focení až po samotný postproces.

  • Máte pravdu, koncepčnost je jedním z důležitých předpokladů každého uceleného projektu. Na závěr: na co se od vás můžeme těšit na FotoŠkoda Festu?

Ukážu oba projekty, jejich charakteristiku, pokusím se předvést jednoduché video mého tvůrčího procesu a určitě se budu chtít pochlubit tím, že jednadvacátého prosince budu mít vernisáž oceněného projektu Očima Hanse Christiana Andersena a pozvat zájemce.

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

 

Další články z festivalu můžete nalézt zde – OHLASY

, ,

#01 ICM – metodika snímání záběru při úmyslném pohybu kamerou

Než se pustím do vysvětlování metodiky ICM, dovolte mi malou odbočku.

Setkávám se s tím, že mnoho fotografů při diskusi o své práci říká, že netráví na počítači mnoho času: “… dám tomu maximálně 3-5 minut, radši fotím…”, jako by to bylo něco ponižujícího. S tím lze jistě polemizovat. Každý fotograf rád fotí, o tom žádná. Každý fotograf se ale také rád pochlubí výsledkem své práce. Práce fotografa začíná focením a končí prezentací – známým, příbuzným, na webu, tiskem, na televizní obrazovce, na výstavě. Dřív to bylo jednoduché, na konci byl pouze tisk fotografie, případně diák a řešila se forma paspartizace nebo se fotka přilepila do alba. Nyní je variant k dispozici více. Aby byla kvalita práce konsistentní, musí dnes fotograf řešit více úloh, například kalibraci kamery, kalibraci monitoru, kalibraci tisku či přípravu na tisk. Musíme rozumět více věcem. Černá komora analogové doby byla obdobou dnešní práce ve Photoshopu v době digitální. John Paul Caponigro vzpomíná, jak jeho otec vyvolával fotografie s Ansel Adamsem v černé komoře, jaký to byl čarodějný tanec nad zónami, s přistiňováním a natahováním času na zvětšováku. Proč bych tedy neměl trávit kvalitní čas ve Photoshopu, abych dostal ze svých záběrů maximum?

Jaký je rozdíl mezi analogovou a digitální dobou? Zjednodušeně řečeno v množství záběrů. Poměr cena-výkon se změnil na poměr čas-výkon. Dnes prostě můžete nasekat mraky záběrů a neřešíte cenu negativu. Je to lepší nebo horší? To je určitě na jinou úvahu, nicméně to zmiňuji proto, že ICM je založeno na spooooustě záběrů. Připravte se na to, že si z jednoho odpoledne přinesete stovky záběrů a využitelné budou třeba dva tři. Ale o to tu jde – principem ICM je experiment, chuť vyzkoušet nové věci! A nemusíte při tom dvakrát počítat peníze. Čeká vás jiná výzva – jak tu masu materiálu efektivně zpracovat. A k tomu prostě dobré základy práce s počítačem potřebujete.

Abyste svůj čas vynaložili efektivně, je nicméně možné i při metodě ICM volit pohyb kamery s rozmyslem a účelně a tím se přiblížit kýženému vstupnímu materiálu pro další zpracování s větší pravděpodobností. Řekněme si také hned na úvod, že při ICM focení platí úplně stejné zásady jako při klasické fotografii. Záleží na světle, záleží na kompozici. Zcela jistě budete mít větší úspěch se záběry focenými ráno a večer. Rovněž kompoziční pravidla neopijete rohlíkem. Logicky záleží i na správné volbě clony a času závěrky. Při ICM se dostáváme do delších časů, často si pomáháme šedými filtry, překvapivě však nejde o dramaticky dlouhé časy. Já osobně se pohybuji v rozmezí od 0,4s do 2-3s a nejlepší výsledky mám v rozmezí 0,5-1,0 s. Co se týče ostření, to je jiná písnička. Mohlo by se zdát, že je to jedno, když je na konci stejně “jen” rozmazaná fotka, ale není tomu tak. Musím si zvolit, zda chci rozmazanou fotku nebo zda ze záběru budu v postprocesu tahat hrany a kontury. V prvním případě na tom skutečně moc nezáleží, stačí klidně f/8-f/9, ve druhém případě však není vyjímkou i f/22. Snad ani nemusím připomínat, že fotíme v rawu, který následně upravujeme.

ICM – Intentional Camera Movement. Jak již ze samotného názvu vyplývá, jedná se o vědomý (nikoliv nahodilý!) pohyb kamery při otevřené závěrce. Pojďme si tedy k té vlastní gymnastice s kamerou něco říci. Mimochodem, když už jsme u gymnastiky s aparátem, je známo, že Henri Cartier-Bresson při své street fotografii mezi lidmi jakoby tančil – natolik se snažil splynout s dynamikou davu, naladit se a vklouznou do probíhajícího děje, že to mohlo nezaujatému pozorovateli jako tanec připadat. A něco z toho platí i pro ICM.

1) Statický pohyb – zachycuji pohyb, který se odehrává přede mnou.

Kamera stojí, například na stativu, objekt se pohybuje – typické je snímání vodního proudu, pohyb trávy, pohyb větví stromů. Při této úloze řešíme zejména to, aby na konci místo vodního proudu nebyla na fotografii bílá mlha, aby si tráva či stromy uchovaly zřetelné kontury, podporující pocit dynamiky. Zde se nejedná přímo o ICM metodu, takto fotíme vodu od nepaměti, ale pro úplnost ji zařazuji, protože výsledek má na diváka podobný efekt, navíc lze takovýto snímek s úspěchem kombinovat s dalšími expozicemi. Časy expozice se typicky pohybují v rozmezí 0,4-1,5 s. V poslední době se používá i pro street fotografii, kdy fotograf rozmazává pohyb chodců.

 

 

 

 

2) Virtuální pohyb – pohyb vytvářím já, snímaný objekt se ve skutečnosti (příliš) nepohybuje.

Toto je klasika ICM – pohyb kamerou, který může mít následující charakteristiky:

Třas /rozostření 

Používám v případě, pokud mi jde o vytvoření ploch, grafiku a nemám ambici na získání detailu. Cílem je mnohdy pouze dobré pozadí pro kombinované snímky. Není potřeba se snažit o nějaké dramatické pohyby, čímž se vyhnu rušivé kresbě přeexponovaných světlých míst. Fotografie připomínají například malby Marka Rothka. Časy expozice se budou nacházet v rozpětí 1-3 s.

 

 

 

 

Horizontální a vertikální švenk

Směr pohybu volíme podle převládajících linií, které fotíme. Stromy vertikálně, horizont horizontálně. Podstatná je plynulost a rychlost pohybu, časy jsou mnohem kratší, do 0,4 s. Pokud máte k dispozici stativ, švenkujte ze stativu, budete překvapeni čistotou linií.

 

 

 

 

 

Zoom 

Můžete zkusit obojí, přiblížení i oddálení, i zde jde zejména o plynulost pohybu a rychlost do 0,5 s

 

 

 

 

 

 

Rotace kamery 

Zajímavá alternativa, kdy nad foceným objektem otáčím kameru v ose objektivu, expoziční čas do 0,5 s

 

 

 

 

 

 

Kombinace pohybů 

Nejčastější varianta. Kombinuji různé pohyby podle cílové kompozice. Velmi často se dá kombinovat mírný zoom s rotací kamery, rotace kamery s vertikálním či horizontálním švenkem, zoom s vertikálním či horizontálním švenkem. Protože skládáte více pohybů, je vhodné začít s delšími časy, většinou kolem 1-2 s, takže je třeba pomoci si šedými filtry, jakmile však získáte potřebný grif, vrátíte se opět do standardu kolem 1s. Používám ND4 a ND6.

 

 

 

 

3) Dynamický pohyb – kamera i objekt se pohybují.

Podobně jako u statického pohybu (snímání vody ze stativu) se zde nachází jedna z metod, která se používá již dlouho – panning

Panning 

Sledování a fixace vybraného objektu v pohybu, typická disciplína sportovní fotografie. Expoziční časy jsou různé, typicky od 1/40 až po 1/4. Při ICM však sledujete pohyb nejen sportovní. Může jít o proud vody Safírového potoka na Jizerce, o přílivové vlny moře, o údery kladiva na Helfštýně při workshopu kovářů, atd… Zde jsou expoziční časy opět 0,5-1,0 s.

 

 

 

 

 

 

Plynulý  vs  přerušovaný pohyb (mezilehlá fixace).

Toto je vyšší dívčí ICM, to je ta pravá gymnastika a čarování. Časy se mohou pohybovat kolem 2s. Započatý pohyb přerušujete a znovu pokračujete. Fixujete konkrétní tvary, které následně roztočíte, zoomujete, švenkujete nebo naopak. Právě v této poslední disciplíně je to hodně podvědomý proces, ze kterého si přinesete stovky záběrů a následně stovky záběrů vymažete. Varuji dopředu – nemažte ve fotoparátu, ale až doma u počítače!! Nikdy nevíte, co objevíte.

Tato poslední metoda mě fascinuje nejvíc. Přestože úspěšnost je velmi nízká, je cenná tím, že vychází z přirozené snahy splynout se scénou a vyhmátnout to podstatné, tu ukrytou dynamiku. Tady se přiblížíme onomu tanci Cartier-Bressona. A zde si také následně nejvíce musíme pomoci post procesem. K tomu však až příště, spolu s jednoduchým popisem kompozičních pravidel. Výše uvedený přehled je logicky zjednodušen, v reálu je to mnohem pestřejší – a zajímavější 🙂

 

 

A když budete mít zájem si to všechno vyzkoušet pod dohledem a s diskusí, rád vás uvítám na svých kurzech v krásném prostředí Jizerky v Jizerských horách, kde to mám moc rád a kde jsou pro ICM focení skvělé podmínky.

 

Vláďa Kysela

23.8.2017, Luhačovice