České středohoří

Tenhle kus naší země je pro mne nádobou doslova přetékající historií, bájeslovím, i velmi specifickým reliéfem, ne nepodobným mému oblíbenému ostrovu Lanzarote. A tak jsem se pokusil krajinu a příběhy, zejména bájesloví, spojit.

Jako v každém předcházejícím projektu i tady jsem si chtěl vyzkoušet nové postupy, nové principy. Jednotícím motivem se pro mě stalo použití siluet starých dřevěných kuželek, které jsem si sehnal přes bazar, a které v mých příbězích zosobňují odložené bůžky starých Čechů, Švédy pod Záhořanami, vojenskou stráž pražského purkrabího, Oldřichovu Boženu, obhájce hradu Hazmburka nebo ezoteriky omámené prostorem Panenského Týnce. Doposud jsem v mých krajinách či abstrakcích figury moc nepoužíval, tady by mi ale chyběly a kuželky mi pomohly vytvořit potřebné alegorie. Původně jsem je chtěl použít pouze u pověsti o Praotci Čechovi, ale pak jsem zjistil, že mi ve výtvarném pojetí příběhů fungují dobře a obsadil jsem je do celého cyklu. Druhým jednotícím momentem pak bylo použití grafiky kamenných sluncí, která mi, podobně jako čedičové varhany, přišla určující a pro sopečnou krajinu typická. A protože varhany jsou všude, sáhl jsem po sluncích.

CS_01 – O Praotci 

České středohoří; Krajiny mysliTehdy stařešina (Praotec Čech), jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jinými takto promluvil k své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené.“

Tak tohle nejde přejít, tomu se nelze vyhnout, odtud přeci všichni pocházíme, ne? 🙂 … Kolikrát jste už slyšeli otázku, proč jen proboha ten ťulda nešel až k moři??? Fajn, máme krásnou zemi, ale moře …?? Tak přátelé, to moře už tam je, vyslyšelo nás a přišlo samo, když se nedokážeme rozhoupat!

CS_02 – Dvě ženy, jeden muž a krev

České středohoří; Krajiny mysliPrvní český kronikář Kosmas vypráví: ,,Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Božena, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav. Jednoho dne totiž, vraceje se skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky.“

Oldřich si nemyslel, že by jednou mohl převzít moc nad zemí. Po smrti otce se vlády ujal nejstarší syn Boleslav III., ale jeho vláda skončila osudovým rozhodnutím vyvraždit Vršovce; po tomto kroku byl oslepen a uvězněn na doživotí. Boleslav III. neměl žádné syny, kteří by vládu nad zemí převzali. Druhý nejstarší bratr Oldřicha, Jaromír, byl jako vládce slabý, a protože byl neplodný, jeho linie taktéž nemohla pokračovat. Oldřich tedy svého bratra roku 1012 svrhl a stal se knížetem sám. K tomu souběžnému manželství s Boženou – křesťanství, které by takový svazek bralo jako hříšný, mělo v 11. století v českých zemích zatím malou moc. Muži mohli mít dvě a více žen a ženy se zase mohly vázat s ženatým mužem. To také vysvětluje, proč se Oldřich své první manželky nezbavil. Kvůli své neplodnosti ale sestoupila o jednu příčku v hierarchii manželek a prvního místa se ujala Božena. Ta svou životní úlohu splnila a povila syna. Svého manžela Oldřicha přežila a dožila se v té době opravdu požehnaného věku 70 let.

Mě v celém příběhu zaujal právě možný vztah oněch dvou Oldřichových manželek.

CS_03 – O Růži z Kamýku

České středohoří; Krajiny mysliPán z Kamýku se ve své dceři, poté co jí zemřela matka, jen viděl. A nejen on. Jeden rytíř z templářského hradu v Malých Žernosekách o ni dlouho a neúspěšně usiloval, a tak jednoho dne nechal dívku unést ze zahrady hradu jejího otce a zavřel ji u sebe. Otec po ní usilovně a neúspěšně pátral, a když už se vzdal veškerých nadějí a rozhodl se vrátit domů, zastavil se na zpáteční cestě v kapli templářského hradu v Malých Žernosekách. A zatímco se modlil, uslyšel hlas své dcery. Vzápětí pochopil, že se mu to nezdá, že pláč vychází z krypty v kapli. Hned pochopil, kdo dceru unesl a jak je zle. Pospíchal domů, ozbrojil sloužící i vesničany a v noci se vloupali do areálu s kryptou. Dívku už ale našli mrtvou. Růže z Kamýku uvadla. Rozhněvaný otec hrad templářů zapálil a rozbořil – takže už po něm není ani památky.

Co lepšího jako motiv pro obraz z Českého středohoří by si romantik jako já mohl přát??

CS_04 – O hrdém Hazmburku

České středohoří; Krajiny mysliJan Lucemburský roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka. Tehdy se původní název hradu Klapý změnil na Hazmburk a to podle jména tohoto šlechtice (německy zajíc = der Hase). Zajíc byl mistrem královské komory a nejvyšším číšníkem (kdo by si nevzpomněl na vrchního šenka Jaromíra Hanzlíka v Noci na Karlštejně …) a ve své době zastával vlastně pozici podobnou ministru financí. V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Jeho strategický význam zesilovala skutečnost, že Zajícové v té době drželi Libochovice a Budyni a jejich panství svou polohou přetínalo přirozenou spojnici mezi kališnickými městy. Vzhledem ke své nedobytnosti, byl Hazmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo získat Libochovice, ale Hazmburk nikdy nedobyli.

CS_05 – Mágové na Budyni 

České středohoří; Krajiny mysliCo se tu jen, za slavných a honosných dob učeného alchymisty Jana Zbyňka Zajíce, vystřídalo výjimečných osobností! Tak třeba v samotné vatikánské knihovně leží dodnes svérázný a nesmírně fundovaný rukopis o hvězdářských vynálezech – s házmburským erbem! – od Adolfa Sebalda, jenž také nějakou dobu pobýval, bádal a tvořil na Budyni. O jeho proslulé knihovně se vyprávějí legendy a je nesporné, že svým rozsahem se v té době vyrovnala proslulé knihovně Hasištejnských z Lobkovic.

ALE…. „Pan Jan Zbyněk Zajíc z Házmburka zemřel uštván lichváři jako chudý a nemajetný ve věku pouhých čtyřiceti šesti let v Praze v domě U Pelikána,“ uvádí Dolejší. Stalo se tak magického roku 1616. „Trojice vynikajících mužů (Jan Zbyněk Zajíc z Házmburka, Bavor mladší Rodovský z Hustiřan a slavný hvězdář Tycho de Brahe), kteří jsou s Budyní nerozborně spojeni, zde stále svým duchem přebývá. Během společných pokusů v legendární budyňské alchymistické dílně či laboratoři prý objevili pravé divy, kterých je jen hmota schopna.“

Nalezli i kýžený kámen mudrců?! Nevíme. Možná však překročili nějakou ze zakázaných magických hranic, protože po Bavorově smrti jakoby na Budyni padlo jakési prokletí a místo po dlouhá léta zanikalo a rozpadalo se.

CS_06 – Ezoterický, neukončený

České středohoří; Krajiny mysliChrám Panny Marie v Panenském Týnci je nedostavěná vrcholně gotická stavba s dokončenou barokní zvonicí. Podle některých psychotroniků stojí nedostavěný chrám na silné pozitivní zóně ve tvaru kříže, kde se údajně kříží dvě energetické zóny a jejich síla se tím násobí. Tato energie prý má sílu léčit depresivní stavy, úrazy hlavy a mrtvice a vnášet optimismus do života. V soutěži DestinaCZe agentury CzechTourism zvítězil chrám v roce 2014 v kategorii „Genius loci“ pro nejmagičtější místa a zároveň se stal i absolutním vítězem ročníku. A hnízdí na něm nespočet ptáků, kteří občas vytvoří kroužící hejno, což obzvlášť při pohledu vzhůru přes nedostavěná okenní ostění má až surreálný charakter.

Panenský Týnec je pro mě opravdu magické místo, které jsem už jednou použil v cyklu „Píseň pro rytíře Aklina“, na obrazech SaintEx-06 a -07 (http://vladimirkysela.com/contemplations-2/pisen-pro-rytire-aklina/ ) a jsem si jistý, že se k němu ještě mnohokrát vrátím, nejen zde v rámci Českého středohoří.

CS_07 – O tom, jak kohout prozradil Švédy

České středohoří; Krajiny mysliLidová tradice říká, že když v době třicetileté války táhli krajem Švédové, opevnili se císařští na zahořanském vršku. Jejich velitel, maršálek Kroner (Jan de la Crone), večer kontroloval hlídky, rozmístěné na okolních kopcích. Právě když se chystal uložit ke spánku, v noční tmě uslyšel zakokrhat kohouta. Kokrhání v neobvyklou dobu vzbudilo jeho podezření, i dal hned vyhlásit bojovou pohotovost. Švédové skutečně krátce nato pod rouškou tmy překonali Labe a zaútočili. Obránci však byli připravení, útok švédské přesily odrazili a donutili nepřítele k ústupu. Po skončení války se maršálek Kroner usadil v Záhořanech, zdejší tvrz přestavěl na zámek a pro upomínku na kohouta – zachránce dal na návrší nad Labem vystavět kostel Nejsvětější Trojice. Na věžičku kostela byl usazen plechový kohoutek. Ten zde vydržel hlídat až donedávna, když se ale opravovala střecha v 80. letech 20. století, byla věžička i s kohoutkem sundána, protože hrozil její pád.

Tohle je vskutku interesantní místo! Kostel Nejsvětější Trojice vás zaujme již z dálky, jak si trůní na kopci a ani zblízka nebudete zklamáni. Podobně jako v Panenském Týnci, i když jinak, zde cítíte zvláštní magii místa, možná i podtrženou ne zrovna dobrým stavem kostela, který se zatím nedaří zachránit…

CS_08 – Poslední večeře Stadického krále

České středohoří; Krajiny mysliRoku 1445 se ve Stadicích objevil tajemný stařec. Byl vysoké postavy, již prošedivělý a oblečený do hrubého šatu. Svým vystupováním a výmluvností si dokázal každého získat. Usadil se pod lískovým keřem, který, jak všichni věřili, pamatoval Přemyslovu dobu. Jakub lidem vyprávěl o rovnosti, která by mezi nimi měla být. Všemu, co nadšeně lidem vykládal, sám věřil a nakonec uvěřil i tomu, že se stane novým povolaným českým králem. Páni svolali radu a usnesli se, že do Stadic pošlou ozbrojené lidi, aby samozvaného selského krále zajali a odvedli do roudnického hradu. Když se to lidé, kteří Jakubovi ve Stadicích naslouchali, dozvěděli, rychle se všichni vrátili domů. S poblouzněným Jakubem zůstala jen hrstka jeho nejbližších. Zbrojný lid Jakuba bez odporu zajal a ten byl spolu se svými nejbližšími uvězněn a posléze odvezen do Prahy, kde se ho ujal pražský purkmistr.

V té době již měli všichni Jakuba – selského krále – za blázna. Proto ho ani purkmistr u sebe dlouho nezdržoval, dal mu nějaké peníze a poslal ho pryč. Stařec zmizel beze stopy.

Vím, že je to přitažené za vlasy, ale tak nějak mi to připomíná příběh Ježíše, poslední večeře i to, jak ho při odvádění na kříž Petr třikrát zapřel … Nu což, v mém případě zbyl z Jakuba stín na zdi, kuželky biřici, kuželky následovníci … Nebo to je všechno jinak a je to o nás, našich selháních, padáních a vstáváních …?

x

V Liberci, 18.10.2020