Krajiny mysli – České středohoří, část druhá

Je 5. června 2019 a zasedá válečná rada. Na pořadu dne je taktická porada o pokoření Českého středohoří za použití kamery, dronu, mobilu, auta, nohou, domácích zvědů … To je samozřejmě nadnesené, nicméně na konci „porady (radím se sám se sebou, teprve později přibírám kamaráda Petra z Litoměřic)“ vzniká expediční mapa se čtyřmi cílovými oblastmi, jako základ pro celý projekt:

Rekognoskaci terénu dělám rád. Rád hledám pozice pro zajímavé záběry, zkoumám kvalitu světla, záběrové úhly. Dovybavil jsem se dronem, takže se můžu porozhlédnout také z vyššího patra.

Nikdy nevím, co mě v průběhu či na konci rekognoskace čeká. Navíc nejsem typický krajinář, nehledám dokonalý záběr krajiny jako takové – hledám ducha krajiny, něco, co je na první pohled neviditelné. Může to být ukryto ve tvaru horizontu, v detailu, v neobvyklém těžišti kamery na úplně obyčejném místě, v zachované architektuře, v literatuře, v obrazech, ve fotografiích kolegů …. To neznamená, že si tu krásu prostě necvaknu, ale to je spíš pro potěchu oka a pro posdílení s přáteli, ne do projektů.

V Českém středohoří na vás samozřejmě intenzivně působí jeho sopečný reliéf, jakési neúnavné poskakování krajiny, zejména na jejím jihozápadním okraji mezi Louny a Třebenicemi. Kopečky větší, menší, další kopečky a kopečíčky, údolíčka, úbočí, skalky a skalní hřebínky. To centrální část od Litoměřic na severovýchod to je jiné kafe. Tady už o kopec nebrknete, tady musíte kopec zdolat. A jedete výš a výš a široký rozhled se stává spíš občasným úkazem, protože vám pořád vadí nějaký velký hrb a za zatáčkou hrb ještě větší.

A ještě jeden prvek, aspoň pro mne, je pro České středohoří docela typický – předehra. Jakoby toho krásného nebylo dost v těch kopcích, to ještě na cestě k nim nabíráte tu Říp, tam Peruc, Panenský Týnec s jeho nedostavěným chrámem, nádherné toky Ohře a Labe, Libochovický zámek i s parkem, abyste pak pokaždé dostali pecku mezi oči Hazmburkem.  Nevím, kdo České Středohoří vymyslel, ale je jasné, že nešetřil, a to je pro nás jen dobře.

Takže odkud, kudy a kam? Poslužte si foto ochutnávkou i s komentářem Petra Kubelky, mého kamaráda a místního cyklošpiona v akci obsazení Českého středohoří.

Od Loun – Oblík, Raná, Čičov

Po obloze letí člověk. Jsem kousek od Rané, ráje paraglidingu a kochám se výhledy do krajiny. Před druhou světovou válkou vrch představoval rozhraní mezi česky a německy mluvícími oblastmi v Sudetech. Vždycky mě zajímalo, zda ty kopečky, včetně Rané, jsou pozůstatky sopek, a tak jsem si dohledal na Wikipedii, že “… kopce vznikly vyplněním tektonické trhliny v křídovém útvaru horkým magmatem během sopečné činnosti v období mladších třetihor. Následně došlo k postupnému odnosu měkčích hornin na povrchu a odhalení reliéfu sopečného tělesa. „ No, tak už jsem trochu klidnější ….

Petr: Západní část se odlišuje od zbytku Středohoří svými bezlesými kopci.  Trasa přes Brník, Srdov, Oblík a Ranou dá ochutnat charakteru této oblasti. Nádherné kopce a kopečky s kruhovým výhledem. Na Rané můžete obdivovat odvážné chlapy a ženské, kteří se vznáší do vzduchu na svých padácích. Tajný tip? Hradišťanská louka s hradištěm z doby bronzové.

Kolem Libochovic – Libochovice, Hazmburk, Panenský Týnec

Jeden by mohl namítnout, že Panenský Týnec už není České středohoří. Patří do mikroregionu Perucko a nedaleko něj, pod zahradou v Peruci, se nachází památný Oldřichův dub. Geograficky tam opravdu nepatří, takže je to v mém podání spíš taková „náplava“, jako já nejdřív v Praze a teď už 35 let v Liberci. Ale přátelé, příběhově, přes emoce, to je jiná! Jen se podívejte na ten nedostavěný gotický chrám a pak na reliéf Hazmburku, jak se na vás obě památky „zubí…“ To už bych potom nemohl započítat ani Libochovice na břehu Ohře, přestože jsou přímo svázány, podobně jako Budyně nad Ohří, s hradem Hazmburkem. Pravdou je, že spousta příběhů spojených s Českým středohořím, se odehrává na jeho vnějších úpatích – schválně si najděte na mapě, kde že to vlastně Přemysl Oráč zapíchnul ve Stadicích ten svůj pluh.

Petr: Staré pověsti české pěkně v kostce. Kdo by ze školy neznal Stadice, Peruc? Dotkněte se dubu, pod kterým svedl Oldřich Boženu. Budete cítit tisíc let historie naší země. A jak jsme si s Vláďou psali, jestli je Milešovka královnou, tak jasným králem musí být Hazmburk. Pyšná stavba na kopci, které je se svými dvěma věžemi dominantou kraje.

Kolem Litoměřic – Radobýl a Kalvárie, Porta Bohemica, Záhořany, Žernoseky

Pamatujete se ještě na záplavy v roce 2002, potažmo 2013 (na obrázku je Terezín)? Tak takhle Labe běžně nevypadá, naopak, není nic krásnějšího, než se kochat pohledem na majestátní řeku, tekoucí pomalu podél Křešic a hned poté, co se líně ovine kolem Litoměřic a Lovosic, sledovat, jak vtéká u Žernoseckých vinic do brány Porta Bohemica. Pod dohledem křížů na Kalvárii.

Okolí Litoměřic i samotné historické město je vůbec zajímavé. Už zmiňovaný Radobýl je takové poutní místo místních rodin, skýtající nádherné rozhledy – přírodní památka zahrnuje jižní svah vulkanického čedičového kopce, přičemž nejzajímavější je těžbou odkrytá lomová stěna, s různě nakloněnými sloupci čediče. Ze druhé strany Litoměřic pak narazíte na zajímavou dvoustavbu Kostela Nejsvětější Trojice v Záhořanech a nad Litoměřicemi se velice rychle dostanete ke zřícenině hradu Kamýk.

Petr: Domov se vším, co tohle slovo znamená. Je to tak, že z náplavek se stávají ti největší patrioti. Litoměřice bych opravdu neměnil. Krásné a historické město s památkovou rezervací. Malé, ale s dlouhou historií, o kterou zakopáváte na každém rohu. A potom také bajkerský ráj. Nechce se vám šlapat? Pak můžete na jih po jedné straně Labe do Roudnice a po druhé zpět. Máte napumpované nohy a roztažené plíce? Ano? Pak tedy nahoru do kopců mezi Litoměřicemi a Ústím. Dech beroucí sjezdy z Varhoště, Rytinou, po červené ke Střekovu. Vše přírodní traily. To je ještě neobjevený kolařský ráj. A byl bych špatný patriot, kdybych nepochválil zdejší vinařství a jejich báječné produkty. Žernosecký Mopr je místní šampión.

Do hrdého středu – Milešovka, Košťálov, Boreč, Lovoš

Nevěděl jsem, dokud jsem se nezačal hrabat v různých zdrojích na internetu – tudy se valila vojska vstříc Lucké válce, tady prý působila Krokova vnučka Běla, dcera Kazi a Bivoje, tudy nebo nedaleko se možná ubíral Přemysl Oráč na své cestě ze Stadic do Prahy za Libuší … Ať už to je pravda nebo jen krásná mytologie, nelze si představit působivější scénu, než zvlněný prostor mezi kopci Boreč, Sutom a Lovoš, pod dohledem královny Českého středohoří, Milešovkou. A než vás její výsost pustí podél Vlastislavi a zříceniny hradu Skalka do mírné krajiny kolem Libochovic, předají si vás mezi sebou strážci z hradu Košťálova a nedalekého Hazmburku.

Petr: Naše Himaláje. Milešovka, Lovoš, Lipská hora…Každý den stoupají desítky a o víkendu stovky lidí na náš Everest, královnu Milešovku. Na rozdíl od opravdového Everestu to dáte i bez kyslíku, i když po červené z Milešova může trochu chybět, ale ten výhled shora za to stojí.

Na sever, do hor a vojenské historie – Kamýk, Babinské louky, Kalich a Panna

Přestože templáři působili v Čechách a na Moravě, kam přišli na začátku 13.století, především v Praze, Uhříněvsi, Čejkovicích /Rakvicích, najdete stopy po nich i v Českém středohoří – například v podobě templářského kříže na sloupu v Budyni nad Ohří, ale také v pověsti o Růži z Kamýku, ve které pán z Kamýku, severně od Litoměřic, aby pomstil smrt své dcery, dal zapálit a zbořit templářský hrad v Malých Žernosekách. Už mnohem doloženější je naopak příběh střetů mezi husitskými a katolickými vojsky, mezi Kalichem a Pannou. Na cestě za tímhle kouskem historie, od zříceniny hradu Kamýku, můžete projet třeba přes Babinské louky, planinu ve výšce 600 m.n.m., kde máte pocit, jako byste se najednou ocitli v Jizerských horách nebo Krkonoších. Gotické hradní sídlo Kalich (dnes už jen pozůstatky) nechal zbudovat Jan Žižka z Trocnova na základech původního dřevěného sídla německých rytířů, aby čelil útokům Zikmunda Děčínského z Vartenberka, jehož opěrným bodem byl na dohled stojící hrad Panna. Panna byla nakonec v roce 1423 husity dobyta a zbořena.

Petr: Vždy mě fascinovaly dva středověké nepřátelské hrady Kalich a Panna postavené kousek od sebe. Kulisy jak pro hru od Shakespeara. Jako správný čtenář Jiráska jsem pociťoval vždy radost z toho, jak jim to ten slepý válečník nakonec nandal. Zkuste popojet ještě trochu dál na sever a najdete místa, která jsou ještě neobjevená. Krásné louky a pastviny mezi Řetouní, Homolí a Novou Vsí. Na jaře, když všechno kvete, si sedněte to trávy a koukejte kolem sebe. Nejlepší duševní doping, co člověk může dostat. A po odpočinku zkuste dobýt Sedlo. Vrcholové skalní partie jsou úžasné.

Příště, na začátku října, budu psát o tom, jak si České středohoří užili absolventi mých dvou kurzů, „Focení metodou ICM“ a „Fotografický projekt“. A pokud se na některé památky a místa chcete podívat i očima historiků a archeologů, podívejte se na videa na adrese:  https://hister.cz/

V Budyni nad Ohří, 16.9.2020