Krajiny mysli – České středohoří, část první

Koronavirová epidemie má i své kladné stránky. Třeba to, že znenadání vytvoří relativně velkou časovou kapsu, kterou můžete, pokud chcete a je dobrá nálada, využít podle svého. Já se nejdřív věnoval úklidu archivů a jednotlivých souborů, trochu jsem si zavzpomínal u starých negativů, ale pak jsem se vrátil k tématu, které mě provází poslední roky a zcela jistě bude provázet i roky příští. Tím tématem je touha zachytit obrazově krajiny, které mám tak nějak v sobě a čas od času na ně narazím i kolem sebe.

Tyhle virtuální krajiny nám vytváří naše mysl, naše srdce, naše vzpomínky, impulsem k nim může být zaslechnutý příběh, pohádka, film, dobrá knížka, divadelní představení, muzika či obraz a hlavně naše představivost a fantazie. Já jsem se cyklem Krajiny mysli  již pokoušel ztvárnit atmosféru a náladu, kterou ve mně zanechává třeba moře, osada Jizerka, krkonošský prostor nebo třeboňské rybníky. A teď je na řadě České středohoří a přilehlé okolí, kde jsem pracovně zakotvil již třetím rokem. A protože ta covidová časová kapsa vytvořila celkem velký prostor, vezmu to tentokrát z gruntu a pěkně zeširoka, včetně reflexe na bájesloví, které je s tímto historií nasáklým krajem tak nerozlučně spjato.

Praotec Čech, Oldřich a Božena, Krok a jeho dcery, Přemysl Oráč, Jan Žižka z Trocnova a Kalichu, templáři… Pověsti vybájené i zčásti pravdivé, O růži z Kamýku, O Stadickém králi, O vinných sklepích pod Hazmburkem, o tom, jak krajem táhli Švédové, jak se spolu přetahovali husité a křižáci a před nimi Čechové s Lučany, o tom, jak sličná Běla, dcera Kazi, nezapřela krev svého otce Bivoje a na cestě z Bíliny do Košťálova přemohla pouze s pomocí nepočetného dívčího doprovodu dva medvědy.

Všichni to tak máme – když se vracíme do svého rodného kraje a uvidíme známý reliéf, tak je nám najednou tak nějak tesknobolně hezky. Mně se to pravidelně stává, když se blížím od Hradce Králové k Potštejnu a pak dál do Ústí nad Orlicí. A něco podobného se mi teď občas stává, přestože to není můj rodný kraj, když přijíždím po dálnici od Prahy a rozevře se přede mnou scenérie od Řípu přes Milešovku až po Hazmburk. A je zataženo a nad tou Milešovkou se otevře v obloze katedrální okno a zalije krajinu kolem Litoměřic svými paprsky – to je vám taková krása… Předsevzal jsem si, že v následujících letech pár krajin v naší krásné zemi zpracuji tak, aby se v nich zrcadlily moje emoce, vzpomínky, obrazy skutečné i neskutečné a začnu právě tady.

Tedy, nebude to úplně o Českém středohoří, ale o nás všech, udatných, selhávajících a zase vstávajících Češích.

České středohoří je chráněná krajinná oblast, utvářená mohutnou sopečnou činností podél litoměřického zlomu, obnažená Labem, Ploučnicí a Ohří. Zabírá rozlohu 1063 km2 a kromě jiného zde najdete 5 národních přírodních rezervací, 8 národních přírodních památek, 12 přírodních rezervací a více než 120 památných stromů. A nespočet historických sídel, rozpadlých nebo dochovaných hradišť, ale také stopy Keltů, Lučanů, Lemuzů, Litoměřiců, Děčanů… Jsou tu prazvláštní místa a útvary, kamenná slunce, čedičové varhany, pole volných kamenů, odhalené náhorní planiny, ale také třeba nedostavěná katedrála v Panenském Týnci či unikátní obnovená polygonální zvonice s dřevěným patrem v Lounkách. A jsou tu místa bolestně vepsaná do naší národní duše, jako třeba Terezín.

V příštích třech příspěvcích vám představím některé lokality, poreferuji o workshopu „Fotografický projekt“, který se bude odehrávat v Třebenicích a okolí na konci září, a konečně představím osm obrazů, vizualizací Českého středohoří, včetně příběhů, které mám s nimi spojené.

Přeji vám všem krásný zbytek tohoto podivného roku.

V Budyni nad Ohří, 4.9.2020