César Manrique:   1919 (Arecife) – 1992 (Haria/Tahiche)

César Manrique je pro mě osobně natolik zajímavý člověk a příběh, že jsem se rozhodl věnovat mu samostatnou část na mém blogu. Během naší foto expedice jsme navštívili místa, kde žil a tvořil, seznámili se „in natura“ s jeho malířskou prací i s architektonickými díly, podél cest a křižovatek jsme míjeli jeho „větrníky“, projeli jsme křižovatkou, kde na cestě do Nadace při autonehodě ve věku 73 let zahynul, když nedal přednost a narazilo do něj druhé auto…

Manrique je pro rozvoj Lanzarote v posledním půlstoletí zásadní osobností, díky níž je ostrov příkladem udržitelné péče o přírodní bohatství, architekturu a urbanismus – regulace výškových staveb, omezení reklamních poutačů, regulace rekreačních kapacit, atd.. Při návštěvě jeho domu i Nadace zřetelně vnímáte jeho respekt k přírodním materiálům ostrova a tím i jeho názor na to, co je pro život člověka podstatné a co podružné. Pro následující text jsem jako podporu použil knihu „CÉSAR MANRIQUE – PINTURA“.

Kontexty tvorby

Život Césara Manrique je orámován na jednom konci občanskou válkou a počátkem vlády generála Franka (až do roku 1975), na druhém pak Světovou výstavou v Seville a olympijskými hrami v Barceloně, které byly oslavovány jako vyvrcholení internacionalizace španělské kulturní a sociální reality. Je zcela nepochybné, že na něho měly vliv „tři světy“ – Kanárské ostrovy, kde se narodil a žil, příslušnost ke Španělsku, na které byl hrdý a zkušenost z pobytu v mezinárodním prostředí (Paříž, New York), kde se umělecky prosadil.

Narodil se v Arecife na Lanzarote. Již odmala měl umělecké sklony a mnohokrát přemýšlel, zda náhodou není „podivín“, protože chtěl a dělal věci, o které se jeho přátelé vůbec nezajímali (nebo je to upřímně nudilo): vyhledával kameny s neobvyklými tvary, obdivoval barvy květin, sledoval klikatý let motýla nebo křečovité skoky hmyzu … a ty také často zachytil zprvu naivními kresbami (kde jsem tohle už četl… že by Leonardo?).

Madrid

César Manrique přišel do Madridu v roce 1945 za vlády generála Franka. Svá studia začal na výtvarné škole San Fernando, přestože mu bylo už 26 let a v té době již pořádal řadu samostatných výstav v Arecife a Las Palmas de Gran Canaria. Měl touhu po znalostech z první ruky, které by stabilizovaly jeho nejistou ostrovní zkušenost a chtěl se naučit obrazovým technikám a postupům, které by mu pomohly lépe vyjádřit to, co dělal až do té doby.

„Technika malby je pro mě prvořadá. Bez řemeslného umění nemůže nikdo udělat pořádně nic“

V Madridu koncem padesátých let, byl hlavním uměleckým trendem abstraktní „art informel“. 

Malíři informelu si zakládali na neuspořádaném, intuitivním chaosu svých děl. Vyjadřovali především pocity hrůzy, osamění, vzteku nebo existenciální úzkosti. Používali silné vrstvy barvy s kousky omítky, rozdrceného mramoru, písku i sádry. Manrique, ač zpočátku hodně ovlivněný kubismem Picassa či barevnou paletou Matisse, postupně přešel k informelovému výrazu, opustil barevnost i geometrické linie a kolem roku 1958-59 přijal do své práce tvarosloví ostrova Lanzarote. 

Zaměřil se na výzkum práce s místním materiálem. Lineární vzory zmizely a byly nahrazeny materiálem se silným a zjevným reliéfem, ze kterého učinil nejvýraznější prvek svých obrazů.

 „Můj styl je v umělecké linii panenského světa, světa, který teprve prochází formováním (…). Formy, které přináším na své plátno, jsou formy světa před úsvitem věků, před prvním dnem. Je to příroda nezařazená, příroda, která není na akademických kartách anotována (…) příroda teprve začínající (…).“

Na konci padesátých let byl již Manrique mezinárodně jednoznačně rozpoznatelný. Řečeno s kritiky „…paleta Césara Manrique, dříve tak vitální a polychromatická, je omezena na slavnost černé a bílé, jejich šedé potomky, opálené okry a matku Zemi“.

Z Madridu do New Yorku a návrat zpět na Lanzarote

Zatímco Španělsko druhé poloviny šedesátých let pokračovalo ve vývoji informelu a jeho alternativ, César Manrique přesunul své studio do New Yorku. V poválečných letech představoval art informel jakýsi mezinárodní jazyk, „lingua franca“, který umožňoval malířům komunikovat přes národní hranice. Stal se postupně i určitým výrazem protestu a burcoval proti možným následkům války s použitím jaderných zbraní včetně devastujících účinků na lidstvo a planetu vůbec. Když ale Manrique přišel do New Yorku, abstraktní expresionismus již nebyl, na rozdíl od Španělska, určující. Dramatická smrt Jacksona Pollocka z roku 1956, přivedla expresionistické dobrodružství na symbolický konec.

Manrique se proto v roce 1968 rozhodl, po čtyřech letech strávených v New Yorku, definitivně vrátit na Lanzarote – je možné, že svoji roli hrálo seznámení s land-artem, sérií uměleckých návrhů, jejichž cílem bylo mimo jiné navázat novou harmonii mezi uměním a přírodou. Jeho nové malby z New Yorku se vyznačovaly používáním kaseinu, pasty a lakem vyztužených akrylů a lišily se od předchozích prací nikoliv obsahem, ale zcela pozměněnou koncepcí barev a prostoru. New York měl nepochybně na Manriqueho značný vliv a byl velmi pravděpodobně zdrojem jeho nové barevné škály. Na plátnech z roku 1965 má barva velmi živý tón a vyzařuje téměř kovové světlo, podobně jako barvy v jeskyních, když se paprsek z baterky odrazí od křemene, čediče a slídy.

„Lanzarote is MY TRUTH“

S návratem na rodný ostrov se významně pozměnila i tématika jeho obrazů. Jestliže dříve jej inspirovaly hlavně plodiny ostrova Lanzarote a tisíc let staré způsoby, jak používat téměř neplodnou půdu, nyní, s propracovanou technikou, řídí jeho práci nahé hory a kužely sopek.

„Všechno mé malířství je v podstatě vulkanologie a geologie“

„Přímý kontakt se sopkou, jsa ponořen do kalcinovaných magmatů Timanfaye, vyvolává ve mně touhu po absolutní svobodě, po jasném pohledu do vesmíru a času“.

César Manrique, konfrontovaný s ambivalencí ohně, která je destruktivní i formativní, realizuje ve své obrazové tvorbě neutralizaci a smíření těchto sil. Jako při sopečných erupcích umělec zachytává přechod kapaliny k pevné látce. Láva tuhne v důsledku chlazení žhavé hmoty, která ztrácí svou tekutost, aby se stala pevným a stabilním tělesem, podléhajícím pouze zákonům eroze materiálu nebo opotřebení. Jeho naturalismus je jednoznačně symbolický a vylučuje jakoukoli impresionistickou interpretaci.

„Vždy jsem v přírodě hledal svůj základní stav, skrytý smysl mého života. Zázraky a tajemství, které jsem našel na této dlouhé průzkumné stezce, jsou stejně skutečné a hmatatelné, jako je hmatatelná i realita kolem nás.“

Malba byla zdrojem, který živil veškerou jeho další tvůrčí činnost. Malbu považoval za jakýsi výzkum, což potvrzuje myšlenku, že všechny jeho aplikační nálezy a instalace v jiných oblastech tvorby (architektura, design, sochařství) nebyly ničím jiným, než vývojem forem, s nimiž na plátně „experimentoval“.

Lze se vůbec Manriqueho tvorbě ve fotografii přiblížit?

Tak to byla v pravdě ta hlavní výzva a cíl pro naši foto expedici. Vždyť fotografie nepracuje na výstupu s hmotou ve 3D rozměru a může si pomoci pouze kontrasty světel, stínů a barev na výsledném tisku… nebo třeba multiexpozicí a ICM, když už jsme u mých oblíbených nástrojů.  Má vůbec smysl snažit se replikovat vizuál jeho obrazů nebo se spíše soustředit na Manriqueho principy a proces tvorby, na tématiku jeho obrazů? Jeho fascinaci přírodou „před prvním dnem“ a tvary před “zatříděním akademickou obcí“? Jak tyto prvky zkombinovat? Pomůže mi, když si Manriqueho obraz vyfotím, tedy převedu do 2D a výsledný dojem prostuduji?

Prolezli jsme kdejaký kopec, fotili materiálové struktury v jeskyních, na úbočích sopek, na pobřeží moře a hledali materiálový rytmus, onu „změnu skupenství“. Jak jsme si s tím poradili, posoudíte sami, až budeme naše dílka postupně prezentovat. Hlavní pro nás ale byl vlastní proces objevování při práci v terénu. A protože každý fotíme jinak, už se moc těším na výsledek práce kamarádů z expedice – pár úvodních ukázek z mé dílny je připojeno v galerii tohoto blogu.

V Liberci, 16.5.2019