ES

Gran Canaria

Gran Canaria je třetí největší ostrov Kanárských ostrovů. Nachází se východně od Tenerife a západně od ostrova Fuerteventura. Ostrov je sopečného původu. Jeho rozloha činí 1 560 km², nejvyšší bod Pico de Las Nieves se nachází v nadmořské výšce 1 949 m. Ostrov má okrouhlý tvar s průměrem asi 50 km a po obvodu měří 236 kilometrů (50 km tvoří pláže). Žije zde okolo 850 000 obyvatel, z toho 382 300 (2014) v hlavním městě Las Palmas de Gran Canaria.

Ostrov Gran Canaria je převážně hornatý. Hlavní pohoří s nejvyšším vrcholem ostrova Pico de la Nieves (1 949 m) se nachází v centrální části, ve vnitrozemí. Směrem k pobřeží vedou hluboké kaňony a reliéf postupně klesá. Ostrov lze, jak z geografického, tak z podnebného hlediska, rozdělit na dvě části. Severní a západní část je strmá a skalnatá, podnebí je zde vlhčí, půda úrodnější. Jižní a východní část Gran Canarie se naopak postupně svažuje k moři. Podnebí je zde suché a horké. V okolí jednoho z hlavních letovisek Maspalomas jsou podél moře písečné duny – chráněná přírodní rezervace Dunas de Maspalomas, s rozlohou 250 hektarů. Některé duny dosahují výšky až 30 metrů. Fauna a flora Gran Canarie je jedinečná, protože Kanárské ostrovy nebyly nikdy spojeny s pevninou.

V severní části žije většina místních obyvatel, leží zde hlavní město ostrova (a také Kanárských ostrovů) Las Palmas a nachází se zde také menší města s koloniální historií. V jižní části ostrova se nachází turistická letoviska a písečné pláže.

 

Valencia

Valencie (katalánsky València, španělsky Valencia) je město, ležící na Costa del Azahar (volný český překlad Pobřeží pomerančového květu), což je průmyslová oblast při Valencijském zálivu. Počtem obyvatel je třetím největším městem ve Španělsku.

Valencie byla založena při římské kolonizaci roku 138 př. n. l. za konzula Decima Iunia Bruta Callaica, a to pod názvem Valentia Edetanorum. Po osmi stoletích, v roce 711, obsadili město Arabové, kteří sem přinesli také svůj jazyk, zvyky, islámské náboženství a právní řád. Arabské panství se udrželo půl tisíciletí; v roce 1238 král Jakub I. Aragonský město dobyl a půdu rozdělil mezi šlechtu, která se účastnila jeho tažení. Jakub zavedl nové zákony, takzvané valencijské furs (španělsky fueros), jejichž platnost se rozšířila na celé Valencijské království. Platnost furs ukončil v 18. století španělský král Filip V.: mělo jít o trest za to, že se Valencie spojila s císařem Karlem VI. ve válce o dědictví španělské.

Po období stagnace začalo město v 2. polovině 19. století rychle růst za někdejší hradby, které byly zbořeny. Během španělské občanské války byla Valencia krátce hlavním městem druhé španělské republiky, poražené nakonec fašisty. Teprve v roce 1982 byla obnovena valencijská autonomie, čímž vzrostl i význam Valencie jako jejího hlavního města. Mimo oblast starého města, v jihovýchodní části Valencie, v oblasti parku Jardín del Turia, leží komplex budov současné architektury Město umění a věd od původem místního architekta S. Calatravy. Calatrava dosáhl mezinárodního věhlasu, jeho práce jsou často kontroverzní zejména co se týče charakteru veřejného prostoru, uživatelské přívětivosti, užitých materiálů a následně údržby a trvanlivosti staveb.