Za Krkonošskou tundrou

Jdu bledou tmou a vichrem a kdesi poblíž nebo v mé hlavě vyje pes, Baskervill. Skrze mlhu na mne padají struktury prázdnoty, akcenty, kontrasty. Kamení, moře kamenů, Dívčí a Mužské kameny, skalní tory z dávných dob druhohor a třetihor, spousta zmatku, do výšky a do šířky. Nedaleko odtud prý zahynula mladá pastýřka. Jsem sám, bloudím, promokám, mrznu, letím nekonečnem nebo nekonečno letí kolem mne. 

Umenšuji se. Jdu tunelem nachylujících se smrků a klečí, cesta a schody, po kterých stoupám, jsou vydlážděné tisíci ploškami svorového kamene. Usedám na okraji tundry, ostrova nad roztrhanými cáry mraků, v dálce pastevní louky, a kolem mne podmáčená rašeliniště. Sedá na mě věkovitost a rozložitost, musím jít, rychle, rychle odtud, než bude pozdě … V patách mám lišejníky a řasy, na šedých kamenech tak zelených, tak červených, brodím se a klesám.

Tak majestátní, tak nádherné, tak cizí, drsné, hluché a plné magie.

BLOG

Contact me: