Krajina dvojího nebe

Zablesklo se a z černého nebytí vyjel do přízračného měsíčního přísvitu obludný pluh. Temný muž s plnovousem pohání narudlé netopýří přízraky do šíleného trysku, od radlice odletují kusy krajiny a jako hejno křičících havranů znovu usedají na zubaté okraje budoucí Zlaté stoky. Horor, pohádka, odlesk krásného příběhu lidské vůle a technického umu. Třeboňsko a most historie přes 450 let lidské civilizace.

Ale to přece není možné, čerti v pluhu a bezedné rybníky, které zaplavily dávná dlážděná náměstí a stříbrné důlní šachty … Nebo ano? 

Rod, Naděje, Láska, Víra, Skutek, Dobrá vůle, Blaník. Procházím po hrázkách Nadějské rybniční soustavy u Frahelže. Je pozdní podzim a mrzne. Po obou stranách mám hladinu rybníka zpola uzamčenou do ledové krusty. Připozdívá se. Ledové krystalky a malá oka vodní hladiny odrážejí zapadající slunce a temně modrou oblohu. O kus dál je vidět vypuštěný rybník se stružkou vody, tekoucí po dně jako krevní řečiště. 

Přemýšlím, zda bych se jako Krčín upsal ďáblu za možnost vytvořit takovou krásu.

BLOG