Krajina dvojího nebe

Zablesklo se a z černého nebytí vyjel do přízračného měsíčního přísvitu obludný pluh. Temný muž s plnovousem pohání narudlé netopýří přízraky do šíleného trysku, od radlice odletují kusy krajiny a jako hejno křičících havranů znovu usedají na zubaté okraje budoucí Zlaté stoky. Horor, pohádka, odlesk krásného příběhu lidské vůle a technického umu. Třeboňsko a most historie přes 450 let lidské civilizace.

Ale to přece není možné, čerti v pluhu a bezedné rybníky, které zaplavily dávná dlážděná náměstí a stříbrné důlní šachty … Nebo ano? 

Rod, Naděje, Láska, Víra, Skutek, Dobrá vůle, Blaník. Procházím po hrázkách Nadějské rybniční soustavy u Frahelže. Je pozdní podzim a mrzne. Po obou stranách mám hladinu rybníka zpola uzamčenou do ledové krusty. Připozdívá se. Ledové krystalky a malá oka vodní hladiny odrážejí zapadající slunce a temně modrou oblohu. O kus dál je vidět vypuštěný rybník se stružkou vody, tekoucí po dně jako krevní řečiště. 

Přemýšlím, zda bych se jako Krčín upsal ďáblu za možnost vytvořit takovou krásu.

BLOG

Napište mi: