Dostala se mi do ruky biografická kniha o Exuperym od Pierre Chevriera.

Díky ní se mi zaplnila některá bílá místa na mapě mého projektu. Chevrier v ní postupně zpracovává biografická data o životě Exupéryho, představuje hlavní díla, zaměřuje se na zdroje spisovatelovy filozofie a v neposlední řadě uvádí z jednotlivých děl jak úryvky, tak charakteristické citáty.

Odhaluje krok za krokem jeho životní komplexnost i hodnotu filozoficky ukotveného autora. Saint-Ex je vyznavačem hluboce prožité nadhodnoty, která vychází ze zkušeností z dětství a blíží se ve své formě antickým bájím či náboženský textům. Zároveň si jako sochař dává velmi záležet na jednoznačnosti výrazu, slova nepoužívá lehkovážně, ke konečnému textu dospívá přes časté iterace, jako by tesal postupně sochu. Ta opravdovost, horoucnost, vážnost, kombinace klukovského nadšení a přístupu téměř vědeckého…. Jak trefně řekl Léon-Paul Fargue: “Veliký Saint-Ex, kterému nebylo nic nemožné a který zanechává v srdcích těch, kdo ho třeba jen jednou spatřili se usmát, nevyléčitelnou ránu.”

Saint-Exupéry patří k těm, kteří celý život rozvíjeli nepřerušeně svůj styl – vlastně píše stále tutéž knihu jen se mění způsob vyjádření. V “Zemi lidí” apeluje, ve “Válečnému pilotu” vyslovuje své krédo, v “Citadele” vyzývá k modlitbě. Výrazně ho coby spisovatele ovlivnila jeho zkušenost pilota, díky níž se stal nepopiratelným mistrem vzdušného prostoru: “Vidím jak ke mně kanou slzy světla skrze olej mlčení…” Intenzivně ho ovlivnily jeho lety pro Aeropostal, vedoucí přes marockou Saharu. Právě její vyprahlá kulisa jej vede k soustředění a meditaci. Jeho smysly si zde vyhledaly kontrastní podněty: studnu, fatu morganu, zpěv studánky v poledním slunci, bílé jižní město, šťavnaté jako plod, do něhož se lze zakousnout.

Úryvek z “Dopisu rukojmímu”:

A poněvadž poušť neskýtá žádné hmatatelné bohatství, poněvadž na poušti není nic vidět ani slyšet, ale protože váš vnitřní život na poušti nejen neslábne, nýbrž ještě sílí, nezbývá vám než uznat, že člověka podněcují v první řadě neviditelné výzvy. Člověk je ovládán Duchem. Na poušti mám takovou cenu, jakou cenu mají má božstva.

Úryvek z “Citadely”:

Nežádej proto na mně, vládci říše, abych pro svůj lid dobýval štěstí. Nežádej na mně, na sochaři, abych pronásledoval krásu: usedl bych a nevěděl kam běžet. Krása je totéž jako štěstí. Žádej po mně jen tolik, abych jim zbudoval duši, v níž může takový oheň planout.

A co jsem v knize objevil pro sebe jako fotografa příběhů nového? Co je možné přetransformovat jako vstup pro vlastní tvorbu?

1. V říjnu mám domluvený let malým letadlem z Agadiru do pouště. Budu se snažit pochopit osamělost a plnost malého prince Exupéryho v jemu nejvlastnějším prostředí.
2. Exupéry tvrdí, že lidský duch je tak poctivý, že přijme dvě protikladné experimentální pravdy, přestože kontradikci nesnáší. A právě z tohoto protikladu pak vzniká vyšší prostor, básnický obraz. Teprve tam, kde začne selhávat logika, začíná tvorba. A já se o tom budu chtít při práci na projektu přesvědčit.

V Roudnici nad Labem, 6.8.2018