Posts

Přechod Krkonoš – 6.etapa, Krkonošská magistrála, Sněžné jámy

Ve středu večer se ke mně připojil kolega Honza, takže jsme na krkonošskou magistrálu vyrazili ráno spolu. Počasí nám opět přálo, takže jsme si krkonošský “Václavák” mohli užít v plném slunci – jak jeden z turistů, s nímž jsme se dali do řeči poznamenal – tak takhle by tu být už nemělo, vždyť je pomalu zima… Já jsem si tedy nestěžoval a od začátku pod tvrdými slunečními paprsky bylo jasné, že toto bude “Black & White” den.

První fotografická zastávka a cíl nás zavedla k Dívčím a Mužským kamenům. Tyto věžovité skalní útvary, nazývané tory, se formovaly v dávných dobách druhohor a třetihor, kdy se postupně obnažily bloky žulového jádra schovaného pod zemí, méně odolné okolní horniny podlehly působení eroze. Tory zpestřují putování zdánlivě jednotvárnou krkonošskou tundrou. Dívčí kameny (1414 m) údajně získaly název podle mladé pastýřky, která prý nedaleko odtud zahynula. Po žulovém chodníku jsme pokračovali dál – nutno říct, že to překvapivě po ránu klouzalo, zejména na živcových plochách.

Toho jsme si užili zejména přistoupání kolem Vysokého kola, tzv. kamenným mořem – jedná se o největší suťové pole Krkonoš. Vysoké kolo je čtvrtá nejvyšší hora Krkonoš a nejvyšší v západní části pohoří. Pomalu jsme se blížili ke Sněžným jámám, impozantní díře v hoře. A když říkám pomalu, myslím to doslova – u Mužských kamenů nás předhonil tatínek s 3-letým klukem, který se ploužil vedle něho a až na Sněžné jámy, což je ca 6 km, jsme je nedoběhli 🙂 Dočetl jsem se, že Sněžné jámy jsou pozůstatkem hercynského vrásnění (zhruba před 350 až 250 miliony let) a tzv. Malá Sněžná jáma je nejbohatší bo­tanickou lokalitou celých Krkonoš. Vzácností horské květeny Malé Sněžné jámy je lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis). Malá Sněžná jáma představuje jediné středoevropské naleziště tohoto druhu, nejbližším dalším výskytem lomikámenu sněžného je velšské pohoří Snowdonia. Na dno Sněžných jam lze sestoupit ke Sněžným jezírkům – Śnieżne Stawki leží v nadmořské výšce asi 1260 metrů a výška hladiny v průběhu roku značně kolísá. Jezírka jsou dosti mělká (největší hloubka bývá cca 1,5 m) a za tuhých a dlouhých zim promrznou až na dno.

Pohled do 250m hluboké jámy je dechberoucí a na české poměry opravdu dramaticky vysokohorský. U televizního vysílače jsem si ve společnosti zejména polských turistů odpočali a vydali se na zbývající úsek, kolem Violíku, směrem k Vosecké boudě. Vrcholová cesta Krkonošemi je opravdu hodně neobvyklá. Nejvyšší polohy Krkonoš patří s jednotlivými od sebe izolovanými ostrovy do arkticko – alpínské tundry.

Večer, po ubytování na boudě (mimochodem, to byla opravdu zvláštní zkušenost – žádné zásuvky na pokojích, žádné ručníky, žádné wifi, velmi skromné jídlo, měl jsem pocit, že zítra zavírají…) jsme vyrazili směrem ke Svinským kamenům (další tor) fotit západ slunce a byli jsme odměněni jedinečnou podívanou, při které byl v zapadajícím slunci vidět i Ještěd nad mořem mraků. A to nebylo poslední příjemné překvapení – protože na Vescké kromě jiného nemají ani moc světla, tak v temné noci nad Krkonošemi byla nádherně vidět Mléčná dráha. Ráno jsem se bil do hlavy, že jsem si ten foťák nepostavil na stativ…

Krkonošská magistrála – charakteristika místa pro fotografy:
Kamení, moře kamenů, do výšky a do šířky, spousta struktur a zmatku a relativní fádnosti.

Prostě fotografická tundra. Jak už jsem zmínil, černobílá vítězí. Struktury v prázdnotě, akcenty, kontrasty. Úžasný zážitek jsou Sněžné jámy, ale nepřišel jsem na to, jak je vlastně fotit, asi když je zataženo, protože slunce tomu v žádném případě nepomáhá. Nabízí se varianta v poledne, kdy je slunce v nadhlavníku a snad, říkám snad, svítí v té jámě všude. Naštěstí je ze vzdálenějšího balkonu od vysílače vidět na dramatický útvar, který dělí jámy na dvě části a hezky se opírá proti protilehlým strmým svahům. Nechtělo se nám spouštět dolů ke Sněžným jezírkům, ale to by mohla být fotografická alternativa.

19.10.
Vosecká bouda

Přechod Krkonoš – 5.etapa, Slezské sedlo

Ráno mě probudily červánky. Cesta z Čertova dolu do Slezského sedla je krásná turistická procházka. Po kamenném chodníku se postupně dostanete do nadmořské výšky 1200 m.n.m. Slezské sedlo je jedinou sníženinou Slezského hřbetu, který je dlouhý téměř 30 kilometrů a táhne se po hranici s Polskem. Rozděluje Krkonoše na západní a východní. Mezi Slezským sedlem a Petrovkou, kam jsem mířil, se rozkládá Fantova stezka.

 

 

 

 

 

 

 

Prof. Fanta, který přednášel, ekologii na univerzitách v Nizozemí, kam emigroval, přinesl do Krkonoš přes nadaci FACE 378 milionů korun na obnovu zničených lesů v Krkonoších.

Kyselé prostředí na hřebenech Krkonoš na konci 20. století způsobilo, že smrkové lesy téměř nepřežily. Kyselé půdy v Krkonoších mají nejrůznější důvody – jsou zde kyselé horniny, roste tady daleko více smrků než listnatých stromů a padaly zde kyselé deště. S revitalizací Krkonoš začal KRNAP v devadesátých letech. Dopady nevyváženého prostředí jsou viditelné dodnes a bude to trvat ještě mnoho let než se lesy Krkonoš obnoví do žádané multikulturní podoby.

Ubytoval jsem se na Dvořákové boudě a vyrazil kolem Petrovky fotit skalní skupiny na polském území. Petrovka, jinak taky Petrova bouda, je druhou nejvýše položenou obývanou chalupu na Špindlerovském katastru po staré Labské boudě. Tedy obývanou, nemovitost shořela a teď zde probíhá rekonstrukce, která by měla být dokončena v roce 2019 nebo 2020.

 

 

 

 

Pospíchal jsem, protože sluníčko postupně zapadalo a navíc Labským a Medvědím dolem přicházela nízká oblačnost. Pár snímků jsem stihnul a jako bonus se mi podařilo nafotit přicházející moře mraků v zapadajícím slunci. Všechny dnešní fotografické pokusy můžete opět vidět přiložené galerii.

 

 

 

 

 


Slezské sedlo – charakteristika místa pro fotografy:

Na mé pouti Krkonošemi je toto opravdu první rozlehlé místo s horskými pastevními loukami, osamocenými partiemi zakrslých smrků, často podmáčené, s výraznými skupinami kamenů. Od Petrovky je sedlo orientováno jihovýchodně, takže nabízí ideální příležitost pro focení krajinných panoramat při východu a západu slunce. Ideální situace nastane, pokud je zrovna inverze. Kopec Malý Šišák tvoří výrazný opěrný reliéf. Od něho terén padá směrem do Špindlerova mlýna a Medvědího dolu na jednu a do Polska na druhou stranu.

 

GALLERY

18.10.2017

Dvořákova Bouda

 

Přechod Krkonoš – 4.etapa, Čertova Strouha

Návrat do stopy. Ranními spoji jsem se přesunul z Liberce do Špindlerova mlýna. Podle rady kamaráda Pavla jsem z autobusového nádraží ve Špindlu nastoupal zhruba na úroveň 900 m.n.m. a dále šel téměř po vrstevnici až do Boudy u Bílého Labe. Počasí mi dnes přálo, bylo nádherně bez mráčku. Což ovšem pro focení není nejlepší zpráva.

V plánu jsem měl nicméně focení Čertovy Strouhy, kde mi jasná obloha tolik nepřekážela. Čertova Strouha je jeden z přítoků Bílého Labe. Na velmi krátké distanci padá z výšky 1500 m n. m. do výšky 1000 m.n.m. V době tání jarního sněhu to musí být opravdu hukot. Čertova Strouha je unikátním příkladem ochrany proti povodním. Od 19. století zde bylo vybudováno 43 příčných a 194 podélných kamenných hrazenářských objektů. No a kromě toho, že to pomáhá při jarním tání, tak to vytváří naprosto unikátní místo pro krajinářského fotografa.

 

 

 

 

 

Vystoupal jsem nejdříve do nejvyššího uvažovaného bodu a odtud jsem se spouštěl zpět k Boudě u Bílého Labe a po cestě postupně fotografoval ze stativu i z ruky. Jednotlivé hráze zde stojí v původním tvaru již více než 100 let. Jsou vybudovány z žulových kvádrů velké hmotnosti. Unikátní je červeně cihlové zabavení kamenů ve Strouze. To je způsobeno řasou, pokrývající povrch kamenů. Čertova Strouha je součástí staveb, které vznikly po roce 1897 na regulaci horního toku Labe a jeho přítoků za více než půl milionu rakouských korun. Jen pro představu – v Krkonoších naprší ročně až 1400 mm vody za rok. Tím, že je podloží lesa trvale nasáklé vodou, paradoxně nehrozí nejvíce jarní tání, ale rychlé letní přívalové deště. Fotografování jsem si dnes opravdu užil, což můžete posoudit v přiložené galerii.

 

 

 

 

 

 

 

 


 

Čertova strouha – charakteristika místa pro fotografy:

Čertova Strouha je ideální místo na focení dlouhými časy. Proud je nicméně relativně rychlý, takže nejvíce se osvědčí čtvrtina až 0,5 s, samozřejmě podle zvolené clony.

Kompozičně také hodně pomáhá červené zabavení kamenů, které vytvářejí vhodný kontrast v okamžiku, kdy fotíte ve stínu. Ikonické místo jsou vodopády hned nad Boudou ve vzdálenosti asi 300 m, zde se nachází i obří hrnce, mísy se stojatou vodou, které zrcadlí okolní krajinu. Stojí za to jít k hornímu toku, kde jsou hráze sice menší,  zato mají přirozený charakter a nenásilně zapadají do krajiny. Jak asi tušíte pro mne jako pro ICM fotografa to byla ideální příležitost pro blur fotky. Dokážu si představit, že toto místo musí být úžasné na focení i v zimě.

 

 

 

 

 

GALLERY

17.10.2017

Bouda u Bílého Labe

Přechod Krkonoš – 3.etapa, Luční Bouda

Vrchol první části přechodu Krkonoš – výstup na Luční boudu. Ráno se mi z pivovaru Trautenberg moc nechtělo. Venku pršelo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se počasí mělo zlepšit. Vyrazil jsem po červené po stezce Česko polského přátelství, která vede přes celý hlavní hřeben Krkonoš. V první fázi bylo potřeba nastoupat k chatě Jelenka do nadmořské výšky 1250 metrů. Dal jsem čaj a řeč s obsluhou. Chata byla prázdná, tak jsem se ptal, jestli jim skončila sezona – prý ještě příští víkend, kdy má být hezky, a pak se turisti vyrojí zase až v zimě. Počasí je teď hodně nestálé. Říkali mi, že minulý týden se jim během 2 hod. protočil sníh, déšť a slunce. No a za Jelenkou skončila legrace. Nevím jestli to někdo počítal kolik vede schodů na Svorovou horu, ale je jich hafo. Jakmile jsem se dostal nahoru do nadmořské výšky 1400 m.n.m., začal jsem oceňovat své nepromokavé pončo – ne že by nějak extra pršelo, ale kombinace deště a větru stála za to.

 

 

 

 

 

 

 

 

Čím víc jsem se blížil pod Sněžku, tím víc se do mne opíral vítr.

A na konci túry u Luční boudy bylo pončo zcela roztrháno, takže jsem ho vyhodil – naštěstí přechod Krkonoš přerušuji a vracím se až příští týden, takže mi nebude chybět. Původně jsem měl v plánu na Sněžku vystoupit, ale když jsem se dostal k rozcestníku na Jubilejní cestu ve výšce 1500 m.n.m., tak jsem si to rozmyslel – Sněžka vůbec nebyla vidět a navíc vítr foukal s takovou silou, že se o něho bylo možné opřít. Pokorně jsem tedy po Jubilejní cestě sešel ke Slaskému domu a pokračoval dál k Luční boudě. Co se týče focení v této fázi používal jsem pouze iPhone.

 

 

 

 

Určitě nejzajímavější částí dnešní etapy byl přechod přes Úpské rašeliniště. Jakmile jsem se ubytoval, vzal jsem stativ a šel jsem to zkusit znovu zpátky, celková atmosféra slibovala, že konečně nafotím to, kvůli čemu jsem na Luční boudu vyrazil – tedy rašeliniště v mlze. Náhoda tomu přála a v tu chvíli, kdy jsem se na povalovou stezku na rašliniště vrátil,  objevily se v mlze i kousky modré oblohy. Po návratu na Luční boudu začalo cedit a nepřestalo až do večera.

 

 

 

 

 


Svorová hora, Obří hřeben, Úpské rašeliniště  – charakteristika místa pro fotografy:

Výstup na Svorovou horu je intimní průchod tunelem zmenšujícími se smrky a klečí, přičemž cesta a schody, po kterých stoupáte jsou vydlážděné tisíci ploškami svorového kamene. To vybízí ke kombinaci vegetace s kameny vytvořeným rastrem. Určitě prostor pro krátký zoom navíc dnešní počasí, kdy kameny byly díky dešti lesklé, rastr skvěle plasticky vystupoval. To platí i pro cestu po Obřím hřebenu směrem ke Sněžce. Zde je možno kombinovat kamenný rastr cesty s výhledem na Sněžku (tedy pokud je Sněžka vidět). Úpské rašeliniště vybízí k černobílým či duotonovým úpravám fotografií, zvláště v mlžném počasí jako dnes – pro tuto část značka ideál – atmosféra rašeliniště připomíná povídku A.C. Doyla Pes baskervillský. Povalový chodník přes rašeliniště tvoří krásné vodící linky.

 

GALLERY

11.10.2017

Luční Bouda

Přechod Krkonoš – 2.etapa, Pomezky

Dnes to byl jednoduše asi 11km traverz z bodu A do bodu B před zítřejším vyvrcholením 1.části přechodu Krkonoš, výšlapem na Luční boudu.

Počasí v porovnání se včerejškem nevyšlo tak hezky, ale ten drobný déšť vůbec nevadil. Vyrazil jsem kolem staré Vápenky z Albeřic směr Lysečinská bouda a Pomezní hřeben. Vápenka je připomínkou na zpracování vápence z blízkého albeřického dolu, který však stejně jako vápenka už dávno nefunguje. Ve Vápence je zřízeno muzeum a dost mě pobavilo, že klíče k muzeu jsou k vyzvednutí v informačním centru v Temném dole, vzdáleném 6 km – a protože tam jsou indikovány interaktivní hry pro děti, tak to po přečtení této informace asi většina hraní chtivých zabalí. Na Pomezní hřeben jsem z Albeřic musel znovu nastoupat do nadmořské výšky kolem 1000-1100 mnm.

 

 

 

 

 

Cesta vede podél zavřené Lysečinské chaty, kterou jsem neodolal a fotograficky zpracoval v duotónu – a když zavřená, tak HDR!!! Pomezní hřeben z velké části tvoří česko-polská hranice a kombinace téměř monokulturního smrkového lesa (jaký protiklad k pestrosti a kráse Rýchor) a zvolna zarůstajících pasek. Dle rady kamaráda Pavla jsem šel Pohádkovou stezkou (to je název, ne popis této trasy)  z Cestníku až k Pomezním boudám, což je po vystoupání do 1000 mnm od Lysečin cesta téměř po vrstevnici.

 

 

 

No a samozřejmě jsem zkoušel fotografiky co to dalo. Při příchodu na Pomezky jsem křižoval modré sjezdovky. Pomezky jsou široký prostor kulturní pastviny dnes osídlený zejména turisty. Takže to nejlepší na mne čekalo až na závěr – ubytování v pivovaru Trautenberk (11, 12, 13 polotmavé, 14 IPA a kvasničák) včetně sauny – skvělé intermezzo před Sněžkou!

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Pomezní hřeben – charakteristika místa pro fotografy:

Pokud by bylo dobré počasí tak při traverzu po vrstevnici se otevírají výhledy na centrální hřeben a Sněžku, včetně výhledů na Černou horu a třeba taky chatu Jelenku. Cesta je poměrně fádní a smrkový porost je občas podél cesty akcentován břízami, což teď na podzim je něco, co potěší oko fotografa. Po příchodu na Pomezní boudy se otevírá pohled na typické krkonošské hospodářské lučiny se skupinami stromů a opět akcenty barev podzimu – ideální pro široký objektiv, pokud je bůh příznivě nakloněn a něco provede s oblohou :-). Natočení údolí preferuje večerní focení v protisvětle.

Údolím teče ve svých počátcích řeka /potok Úpa, ale moc se toho vymyslet nedá. Dnes jsem stativ ze zad tedy nesundal a všechny obrázky jsou z iPhonu.

 

 

GALLERY