Úvaha o fotografii a fotografovi v době sociálních sítí

Nepíšeme. Fotíme a natáčíme. Fotíme všechno a strkáme to všude, kam nám to kapacity serverů sociálních sítí dovolí. Proč? Lačníme po palcích nahoru, pochvale, uznání, po povšimnutí? A nemáte toho už po krk?

V posledních pěti letech jsem se díky mým projektům o Máchovi, Andersenovi a Exupérym setkal s velkou spoustou lidí – kolegů fotografů, diváků, zákazníků, lidí z médií, galerií, v diskusních skupinách na sociálních sítích i jinde. Necítím se být povolaným diskutovat nebo činit závěry o sociálních aspektech „opuštěných uprostřed davu“ či náhradě skutečného přítele virtuálním. Co mě však zajímá a snažím se to nějak vstřebat a sám pro sebe převyprávět, je vnímání a hodnocení dobré fotografie. Na čem tohle hodnocení závisí? Proč u některé fotky, obrázku, strávím víc času než u jiné? Jak je možné, že u dokonalých záběrů krajiny, které by mě před pěti lety zanechaly s pusou otevřenou dokořán, se dnes ani nezastavím? Je to součást nějakého estetického dědictví?

Tenhle článek je pro ty, kteří o fotografii přemýšlejí do té míry, že se chtějí zlepšit ne v kvalitě fotky, ale v kvalitě své výpovědi.

Hodně začínajících či příležitostných fotografů, ale také návštěvníků výstav či účastníků kurzů, řeší zejména techniku – míru používání Photoshopu, míru editace, zda fotit analogově nebo digitálně. Už méně se lidé zajímají o fotografický záměr, účel obrazového sdělení, přiměřenost nebo naopak exaltovanost formy. Málokdy se podělí, až na výjimky, s tím, že se trápí sami se sebou jako tvůrcem, se svou invencí, s volbou tématu a raději diskutují technické kategorie (typ fotoaparátu, objektivy, stativy, tisková média). Občas to vede až ke komickým situacím, kdy se předhánějí, kdo méně edituje a dá to na první dobrou… Také jsem byl přímým účastníkem diskuse o tom, že jakákoliv manipulace digitální fotografie je nepřípustná, přičemž argument, že je manipulovaná již při zpracování dat procesorem či nastavením fotoaparátu v konkrétním fotografickém režimu, nebyl reflektován. Jeden z mých přátel byl dokonce při experimentování s editací svých fotek nařčen, že to, co předvádí, je už přes míru a nikdy dobrým fotografem nebude.

John Paul Caponigro kdysi popisoval, jak jeho táta Paul Caponigro, vyvolával s Ansel Adamsem ty úžasné analogové černobílé krajiny. Jak tancovali kolem zvětšováku, přistiňovali, nastavovali, jak se s celým záběrem piplali, samozřejmě počínaje podrobným studiem lokality, výběrem fotopapíru a správných filtrů ještě před zmáčknutím spouště (nemluvě o tom, kolik desítek kil odtahali po všech těch lokalitách v Novém Mexiku, v Yellowstone, atd…). Ano, dobrá fotografie, kromě specifického citu pro situaci a světlo, je o technice, vždycky byla a vždycky bude, bez ohledu na princip přenesení světla do výsledného prezentačního média, analogovou nebo digitální cestu. Pokud byste se zajímali o experimenty na poli analogově-chemickém, včetně dobarvování negativů, věřte, že budete jejich mírou a rozsahem překvapeni. A to nechávám stranou využívanou možnost digitalizace negativů a jejich následnou editaci. Je to ale ta ústřední otázka?

Dnešní obrazová záplava kolem nás je neskutečná, společnost se v tomto ohledu velmi změnila. A jak to ten náš mozek vlastně zpracovává? Vezměte si jenom Instagram – to je esence doby, sociální médium pro fotografy, protože základním sdělením je jen obraz, nic víc… Kolik si jich stihnu prohlédnout, než mě to přestane bavit rolovat? Deset? Dvacet? 20 vteřin? 30 vteřin? A proč to vlastně roluju??? Fotografie jako odpad, inflace estetiky… Bráním se negaci ve smyslu, že společnost je čím dál tím povrchnější, ale je těžké se v tom vyznat a je těžké se sebe identifikovat. Ale dá se na to pohlédnout také jinak – prostě se několikanásobně zvýšila konkurence o získání pozornosti (pokud by záleželo čistě jenom na tom obrázku). A abych byl spravedlivý, i těch skvělých obrázků je daleko víc!

Už to asi nepůjde zpátky, profesionální fotografové přišli o část své výlučnosti, zejména technicky. Zmizely i některé fotografické profese, protože to dnes „cvakne“ kdekdo a kdo by za to chtěl platit, že? Profesionální fotograf se dnes musí daleko více snažit, protože ty technické hračky umožňují většímu počtu lidí relativně dobrý záběr bez námahy studia, ať už si o tom myslíme, co chceme. A prosím vynechme pro tentokrát mobily… 🙂 Takže se v tomto smyslu vracíme na začátek vývojové spirály, ale o několik levelů výš – co je přidaná hodnota fotografie, kterou je někdo ochoten zaplatit? A je v tomto ohledu důležité, zda digitálně nebo analogově? Fotím pro odbornou, edukovanou společnost nebo pro potenciálního zákazníka?

Nejsem na fotografii závislý svým živobytím, pracuji v jiném oboru, takže by se mohlo zdát, že jsem z toho venku. Ale i v mém oboru je velká konkurence a pracuje v něm možná daleko více lidí než ve fotografii. Jsem relativně úspěšný. Jaká je zde paralela? I můj obor, management ve výrobních firmách, procházel obrovskými změnami. Spousta věcí je automatizovaných, člověk si připadá jako kolečko v soustrojí, reakce je vyžadovaná rychlá, pokud možno okamžitá, ty tam jsou doby, kdy byl čas si to rozmyslet. Musel jsem se za pochodu naučit spoustu věcí, které s oborem souvisí – marketing, prezentace, rétorika, psychologie, pracovní právo a k tomu zvládnout i oborové standardy řízení kvality, teorii omezení, jazyky, projektové řízení. Spousta práce, spousta frustrace, spousta zadostiučinění. Ale nějak jsem to zvládnul – bodejť by ne, měl jsem na to posledních 20 let….

Když se v tomto smyslu vrátím na začátek, pak editace ve Photoshopu, kompoziční pravidla, analog či digitál, jsou nástroje, které musím ovládnout – a spoustu jich pořád neumím. Ale to není to nejdůležitější, to je mateřinka, řemeslný základ. I fotograf musí dnes přidat marketing, rétoriku, pracovní právo, kontakt s médii, řízení projektu… Myslím ale, že to podstatné pro mne jako fotografa je najít, jaký „oborový standard“ mi umožní přesvědčit širší veřejnost, že si má koupit moje fotografie, či v širším slova smyslu kvalitu mé vizualizační služby – a tím nemyslím zákon nebo předpis. Kdyby na zákony a předpisy čekali moji oblíbení impresionisté, po první výstavě by to zabalili. Stačí mi k tomu, abych zaujal, ta skvělá technika, editační dovednosti? Co je tou nadstavbou, která v konečném důsledku, po „odpracování tisíců hodin“ s kamerou, přejde v identifikovatelný a žádaný autorský styl?

Na to samozřejmě neexistuje univerzální odpověď a každý si ji musí najít sám. Ale směr je potřeba si vytýčit, to za mne nikdo neudělá. Já se musím rozhodnout – na voze nebo pěšky za vozem? Sám pro sebe jsem si zvolil cestu nezávislých projektů, vázaných na kulturní odkaz v širším slova smyslu. Mojí ambicí je krásná fotografie s vnitřním příběhem, která pohladí, ale také zastaví a přinutí se zamyslet. V tomto roce byl pro mne velkým poučením průběh certifikace QEP – mnohé mi vysvětlil, zjednodušil, ale také postavil mnohem vyšší laťku do budoucna. Už jenom letmý pohled na portfolia mých komisařů byl zavazující.

Tak uvidím, na co to bude stačit v mém případě, kam mě zavedou příští kroky. Každopádně jsem rád, že mám kolem sebe lidi, kterých si mohu pro jejich nezaměnitelnou invenci a profesní erudici vážit. A tohle poznání přeji každému z vás! Tak tedy – dobré světlo, cvičenou ruku, otevřené srdce a koumavé, neortodoxní přátele!

V Liberci, 12.5.2020