Druhá cesta za Césarem Manrique na ostrov Lanzarote

Stejně jako v roce 2019 i tato fotocesta byla nepřímým pokračováním mých kurzů o alternativní krajinářské fotografii. Znovu jsme se nechali inspirovat osobností a dílem tohoto jedinečného umělce. Na rozdíl od cesty v roce 2019 nás tentokrát vyrazilo celkem 8 fotografů, což už je organizačně hodně velká skupina.

Vlastní cestu nám po dobrých zkušenostech z minula zajišťovala organizačně opět CK Fischer (přes agenturu Indivindi v Jablonci), na celý pobyt jsme si pro společnou přepravu rezervovali multivan. Byli jsme také hodně zvědaví, jak vlastně Lanzarote v době pocovidové vlastně vypadá, nakolik jsou ještě v platnosti omezení a zda se nás na místě nějak nedotknou. Musím říct, že Španělé to nijak nepřehánějí s omezeními, ale ta, která jsou v platnosti, hlídají. Všechna místa, která jsme na ostrově navštívili, byla otevřená, každopádně roušky byly bezpodmínečně vyžadovány.

Cílem fotocesty, stejně jako před dvěma lety, nebylo replikovat Manriqueho tvorbu, ale pokusit se pohlédnout na ostrov jeho očima. Fotografie není malba, ale také není pouhým dokumentačním nástrojem. Chtěli jsme se nechat inspirovat jeho díly a myšlením – malbou, architekturou, plastikami, větrníky…

Naši práci jsme zahájili hned první den návštěvou Nadace Césara Manrique v Tahiche, kde nás čekalo velké překvapení. Místo obrazů, které zde jsou standardně vystaveny, nás čekala speciálně upravená expozice k stému výročí jeho narození (kvůli covidu o dva roky prodloužená). Měli jsme možnost vidět několik dokumentárních dobových filmů, které nám Césara představily jako velmi barevnou osobnost, ne nepodobnou hippie hnutí, ale také hluboce ponořenou do reality ostrova. Všichni jsme se shodli na tom, že to byla úžasná příležitost a vlastně jsme měli obrovské štěstí, že se nám podařilo tyto reálie shlédnout. Na jeden z dokumentů se můžete podívat zde.

Malba byla jádrem, které živilo veškerou Manriqueho tvůrčí činnost. Malbu považoval za jakýsi výzkum, což potvrzuje myšlenku, že všechna jeho díla v jiných oblastech nebyla ničím jiným než dalším vývojem forem, s nimiž na plátně „experimentoval“.

My jsme postupně navštívili hlavní místa, spjatá s jeho tvorbou:

Jameos del Agua, Mirador del Rio, César Manrique Foundation, Al Campesino, César Manrique’s House Museum, Montanas del Fuego (Timanfaya), LagOmar Museum, Cueva de los Verdes. O každém z nich si můžete sami něco přečíst zde.

Kromě těchto míst jsme ale také využili příležitost a kochali se dalšími nádhernými lokalitami ostrova: Arecife (Isla del Frances, Castillo de San Gabriel, laguna), Teguise a okolí, Pico Alto /Tenesar, Mirador de Guinate, Mirador de Ermita de las Nieves, Caleta de Famara, vinice nad Yiazou, Caldera Colorada, El Golfo a Los Hervideros, Salina de Janubio. Mnohdy jsem měl práci kolegy krajináře vracet k cíly cesty, ale nebylo se čemu divit – Lanzarote vás prostě při první návštěvě zcela uchvátí svou specifickou sopečnou krajinou, „oholenou na dřeň“.

Jednotícím cílem cesty, podobně jako v roce 2019, bylo a je připravit společnou e-knihu, kterou se budeme chtít pochlubit v době Vánoc. Pro mne osobně byl tento druhý výlet také ukončením projektu o Manriquem. Poprvé jsem si vyzkoušel, byť ve větrném počasí, natáčet na ostrově z dronu (tam kde to šlo, letové restrikce jsou poměrně výrazné a já je nechtěl překračovat) a také jsem při přípravě na cestu počítal záměrně s vícenásobnou expozicí v kameře – konec konců, podobné uvažování mě čeká i v souvislosti s Joanem Miró.

Následovat teď tedy budou Turner a Miró – s některými z vás budu tyto cesty absolvovat společně. Ale to už je program na roky 2022 a 2023. A než se dočkáte naší společné e-knihy, podívejte se na galerii z práce na ostrově (většina reportážních fotografií pochází z dílny Patrika Maniny, díky !!! ) a také na video reportáž zde. 

V Liberci, 19.10.2021